jatkum

Jo já vim, já vim. Když jste nedávno, myslím že v březnu, dočetli poslední díl seriálu o naší cestě po východním pobřeží Austrálie, říkali jste si: „Tohle že je konec příběhu?! Žádná pointa, nikdo neodešel do západu slunce, zlo nebylo potrestáno, ani ten hlavní padouch neskončil napíchnutej na oštěpech naštvaných Apačů..." No, a měli jste pravdu! Opravdu poslední díl ságy o našem putování za poznáním podstaty bytí se přece jenom a konečně dostává před Vaše oči!

Třetí a předposlední díl končil napínavou scénou, ve které jsme podstoupili náročný výstup na Plešatou Skálu kryjíc se před palbou rozezlených aboriginských lučištníků, kteří nás pronásledovali od chvíle, kdy se táta při pobytu v jejich rezervaci nešikovně přeřekl, a místo „Doleješ mi sklenku?" řekl „Aborigincové jsou slepé vrány a náčelník Zduněný Hrom je velký lhář." Klasickej smolnej přežblept...

Takže to jsme si připomněli minulý díl a se starym vtipem se vrátili do té napjaté atmosféry. A teď náš příběh může pokračovat. Držte si myši, jedeme dál.

Jelikož se nám podařilo uniknout slepým vránám, a to hlavně díky tomu, že jsme měli auto a oni ne, ale taky díky tomu, že jsme z batohů vyházeli krabice vína, což je na chvíli zdrželo, mohli jsme opustit nebezpečné území nezpevněných cest. Po pár hodinách jízdy jsme se již cítili v bezpečí, a tak jsme zas začali myslet na turistiku. Z hlavní silnice odbočovala označená Tourist drive Glasshouse Mountains, tak jsme odbočili. To, co jsme po chvíli spatřili, nám rozdrásalo srdce – tak smutný pohled se nám ještě snad nikdy nenaskytl.

Napravo od cesty byl zkamenělý obr. A vedle něj další. A další a další. A když někdo umí číst stopy jako já, starej stopař, rychle se zorietuje. Vše bylo na první pohled jasné. Bylo vidět, že kdysi dávno začala hladina nedalekého moře stoupat, a rodina obrů žijící v těchto místech byla ohrožena. Ze stop v okolí zkamenělých postav bylo lze vyčíst, že jako první si stoupající hladiny moře všiml otec Tibrogargan. Ihned řekl svému nejstaršímu synovi Conowrinovi, aby šel pomoci zachránit svou těhotnou matku Beerwah. Všiml jsem si však stop ve skalách, které svědčily o tom, že ten tak neučinil. Zbaběle se jal ve strachu utíkat pryč do vnitrozemí. Jeho otec Tibrogargan byl natolik podrážděn synovou zbabělostí, že ho pronásledoval, a po dostihnutí ho praštil holí, až se Conowrinovi vykloubil krk. Když se pak moře vrátilo na původní hladinu, Conovrin se s hanbou vrátil. Omlouval se, styděl se, ale ani jeho sourozenci mu neřekli, jak se očistit od té hrozné hanby. Poslední, co se dalo ze stop vyčíst, bylo, že si Tibrogargan zavolal Conwrina a ptal se ho, proč nepomohl své těhotné matce. Ten se vymlouval, hambář jeden, že si myslel, že je matka dost velká na to, aby se o sebe postarala sama, a že nevěděl, že je těhotná. Hamba!! Od té doby se otec navěky otočil k synovi zády, a syn stále upřeně sleduje hladinu moře s nadějí svou hambu odčinit. A matka? Ta je stále těhotná. To víte, to trvá věky, porodit horu.

Přijeli jsme na vyhlídku nečekaně nazvanou Glasshouse Mountains Lookout, kde byla na informační tabuli sepsaná tahle aboriginská historka. No, jen se podívejte jaká je skutečnost, a najděte si ji tam ;oD

Kdy jen se ten Tibrogargan otočí, a svému synu odpustí?!

Další fotka zachycuje netradiční pohled na město Surfers Paradise. Mrakodrapy přímo na pláži. Přes den pláž. Přes noc party. Celoročně živo. V úterý 14. listopadu 2007 vedro a pošmourno.

Další  zajímavostí o kousek dál na jih je Girraween National Park. Jedná se o území zajímavé z geomorfologického hlediska. Erozivní tvary zdejších skal jsou zázračné. Pro někoho i záhadné. Záleží na úhlu pohledu. Podle někoho za to může eroze (Teorie erozivity), podle někoho zas emzáci (MZ-teorie).

Kromě skalních úkazů je park plnej vakozviřátek.

A papouchů.

Tady je jeden ze zastánců MZ-teorie.

Jedním z nejznámějších míst na východním pobřeží, části nazvané Gold Coast, a také jedním z nejkrásnějších, je Byron Bay. Jednak tam mají pěknou vyhlídku s pěknym majákem.

A druhak tam je nejvýchodnější bod australského kontinentu. Tam jsme došli už dost unavení, jednak kvůli horku a taky kvůli dokopci. Táta si hned udělal fotku s názvem „Dobyt.".

Ale teprve po pár metrech dál, za horizontem, se nám nejvýchodnější bod australské pevniny ukázal. Takže tady si fotku „Dobyt." udělala máma. Dolu na ten ostroh to bylo ještě aspoň dva kiláky, a převýšení taky nebylo jen v desítkách metrů.

A když jsme s Milenou došli na ostroh, udělali jsme si taky fotku „Dobyt.". Tu Vám ale neukážu, „Dobyt." Potřetí by už byl moc... Tak, pozor, pozór – TOHLE je nejvýchodnější místo australský pevniny! Hustý, co?! 

V Byron Bay je taky krásná pláž. Ta je sice na pobřeží Austrálie všude, ale tahle je nejvýchodnější. Ze všech.

Odpočívadla s pěkným výhledem jsou taky všude. Tady u toho ale byli jako bonus rybáři čistící svůj úlovek. Ne že bych měl rád ten rybinosmrad. Ale přiláká to hodně mlsných pelikánů, kterým ten puch lahodí. A tak nenápadně chodí okolo a čekají na svoji příležitost ukořistit alespoň kousek té dobroty.

Dělají jakoby nic, ale jakmile se rybáři zakecají, přikolébají se blíž, a nacpou si vaky.

Pohled na další fotce je z Cape Hawke Lookout v Booti Booti National Park. Napravo od úžiny, na které je kemp plný komárů, je Lake Wallace. Brakické jezero, které lze přejít napříč. Nalevo od ůžiny je móře. Zátoka, která má (pro nás) notalgický název – Elizabeth Bay.

O pár desítek kilometrů pláží na jih, přes Myall Lakes National Park, je Sugarloaf Point Lighthouse. Proč jen mi ty majáky připadají tak zajímavý? Kulatej barák se se světýlkem. To je toho. Ale pěkný, co?! 

Na týhle fotce je rockpool ve městě Foster. Rockpooly jsou skoro na každý pláži. Při většim příboji se vlny přelívají dovnitř, a když je klidný moře, tak je tam voda pěkně prohřátá. V popředí fotky je nějakej místní plážovej frajer.

Tohle je lookout někde při písečný cestě, na který nikoho nepotkáte. Na nejvyšší duně při cestě, po který skoro nikdo nejezdí, je lavička a zábradlí. Lavička na kochání, a zábradlí asi pro zvýšení bezpečnosti kochání. Takže si tam tak sedíte si tak v bezpečí na lavičce, a kocháte se. Nikde nikdo. Akorát, že když si chcete udělat fotku, tak vám tam zas vleze nějakej místní plážovej frajer.

Cesta se nám chýlila ke konci, bylo to smutné. Zabydleli jsme si domek na Birubi Beach pod malebným zálivem Port Stephens a smutně upíjeli Crown Lager. Hned za baráčkem byla smutná pláž posetá skalkami. Přicházel soumrak. Slunce smutně kleslo těsně nad obzor. Kde se ale vzaly ty mraky, a kdo je vytvaroval do tohodle, to nevim. Možná to byl ten, kdo na sebe naskládal ty šutry v Girraween NP :o) Okolo rudýho epicentra se obmotala spirála mrakových cárů. Jako by se tam ty mraky sbíraly do tornáda.

Zas o kousek níž, a to už jsme v místech, který znám z kabiny stěhovacího trucku, je Newcastle. Největší průmyslový přístav Austrálie s největší produkcí oceli. Ještě než přijedete do industriálního města s na australské poměry historickým centrem a krásnou pláží Nobby‘s Beach, narazíte na obrovskou haldu písku. Jmenuje se Stockton Sands. Jsou to největší pohyblivé písky na jižní polokouli. 35 kilometrů na dýlku, kilometr na šířku, od Birubi Pointu až do Stocktonu u Newcastle. Masox. Něco jako malá Sahara, akorát že tady si můžete dát u dun hrnek Lavazzy.

Tady už jsme v Newcastlu. Na lookoutu samozřejmě. Když se podíváte pozorně na notně zmenšenou fotku, rozeznáte na hladině lodě. Jsou to obří tankery dopravující ropu a uhlí do newcastleského přístavu.

Kochací lavička nechybí ani tady. Můžete koukat na desítky obrovkých lodí čekající ve frontě na odbavení v Newcastle Harbour.

Tuhle fotku sem musim dát, ale bez komentáře :oD

No, fotka je bez komentáře, ale taky je to poslední fotka z naší cesty.

Pak už nám zbývalo pár dní do odletu, my jsme náš byt vyklidili před cestou, a tak na tuhle dobu nás ubytovali kamarádi David a Hanka. Bydleli ve Francis Street.

Pár metrů od Bondi Beach.

Trochu jsme jim, chudákum trpělivym, na pár nocí zaskvotovali obejvák :)

A co se asi tak dá dělat s posledními dny?! Povalovat se v parku u pláže....

Nejlíp okolo grilu....

Nebo přímo na pláži....

To bych si kurva moc rád zopakoval. Ó la lá.

Kdo jede se mnou? A kdo si pořád myslí, že Jizerky jsou lepší?! :o))

linkuj.cz vybrali.sme.sk