jatkum

Takže kdeže jsme to byli naposled? Jo na tý lodi přece! To řeknu rovnou...

Po šesti dnech z nás zas byly suchozemský krysy. Co se dá dělat. No čekalo nás ještě mnoho kilometrů po východním pobřeží až do Sydney – a po cestě se toho dalo dělat docela dost.

Hned první bod zájmu na naší cestě – Great Sandy National Park – začínal pár kilometrů na jih. A písku tam bylo přesně tolik, aby tomuhle parku nemohli dát jiný jméno.
Hned jsme sjeli z cesty do pískovýho tankodromu, který se jmenoval Woodgate National Park. A proč hned, proč ten spěch?! Protože jezdit pískem je zábavné. Za tím si stojím, to mi nevymluvíte! Projeli jsme tankodrom až k deltě řeky, jejíž jméno bych mohl klidně dohledat. Místo to bylo jako stvořený na piknikování, klidně i na několik dní. Jmenuje se Walker's Point, a kromě výhledu na do šíře se rozlévající řeku ústící do moře Vám poskytne i zábavu v podobě konverzace ledňákem obrovským alias Kookaburrou.

Kousek od tohodle místa je malé malebné a asi velmi sezónně žijící městečko Woodgate. My jsme tam byli mimo sezónu, protože jediný, koho jsme potkávali na ulicích, byly zevlující bandy klokanů. Od lesa až po pláž. Byli tak oprsklí, že se nenechali ani trochu vyrušit z pastvy, a to přesto, že jsme se o to snažili.

Našli jsme jeden z nejpěknějších kempů co jsme na východnim pobřeží potkali, kde nám pronajali snad nejpěknější domek, který jsme na východním pobřeží zasquattovali, a šli se mrknout na zdejší boardwalk a trek do prapodivného lesa. Les byl velice prapodivný, takový ponurý a podmáčený, a tak jsme na konci boardwalku obrátili, a pro dnešek dali přednost pláži. Ta snad ani prapodivná být nemůže.

Další den ráno mi paní na recepci řekla, ať se jedeme kouknout asi o kilometr dál podél pobřeží, že prapodivnější pláž jsme určitě ještě neviděli... No a neviděli. Do oceánu ústil malý potok, který před dunou za pláží vytvořil lagunu, ale velkou, myslim LAGUNU, která při vysokým přílivu byla zaplavená i mořskou vodou. Něco jako Hill Inlet u Whitehaven Beach, akorát že při odlivu voda neodtekla všechna, ale zbyla mělká laguna, která byla príma na cachtání pro lidi a príma na rybaření pro pelikány. A príma na kochání pro všechny. Samozřejmě, že po ozícku se dalo po prknech dojet až doprostřed laguny...

Asi Vás nepřekvapí, že se potok jmenuje Lagoon Creek. Na horizontu je vidět pláž, která při přílivu místy zmizí.

Po dalších pár (stech) kilometrech jsme dorazili do Rainbow Beach, výchozího bodu pro výpravy na Fraser Island, největší písečný ostrov na světě. Krom toho si ale město své jméno zasloužilo. Krásné pláži a městu navíc dominovala obří duna, kopec z písku jak ivrist, který se jmenuje Carlo Sandblow.

Na týhle fotce za průlivem už je vidět Fraser (ty kopce písku za vodou).

Ještě jedno velice citlivě sejmuté foto s uměleckými ambicemi (Knížák ho ale nechtěl koupit, kokot):

V Rainbow Beach jsme si pronajali dvoupokojový byt, který nestál moc a navíc byly v ceně dvě myši, který běhaly chaoticky sem a tam přes pokoj, ve kterém byla kuchyně. A vždy startovaly z jedné skříně a běžely do druhé, přičemž v každé z nich byla díra do zdi jak prase. Startovaly dost nečekaně, táta po jedný z nich málem uklouzl, když mu vystartovala přímo do nohy a natloukla si čumák o jeho podrážku.

Mise na další den měla jediný a jasný úkol. Pronajmout si terénní auto. Asi se ptáte proč (a pokud ne, tak se ptejte), když jsme měli Patrola. Odpověď zní: na Fraser se s autama z půjčoven nesmí, protože se jednak v písku často uvízne, jednak písek zasere a zadře leccos v motoru, a jednak se jezdí často po plážích na pomezí písku a vody, a taková slaná voda, ta si s plechem umí poradit... Prostě potřebujete odolnou pixlu, která je na jízdu pískem upravená.

Misi jsme splnili na jedničku. Sehnali jsme na tři dny parádního starýho Landcruisera, na kterým, jak jsme později zjistili, nefungovalo nic – rádio, stěrače, ruční brzda, světla atd. – ale zas jsme s nim projeli i místa, kde nebožáci s Landroverama, Pajerama či Wranglerama, zapadli a tlačili a plačili. Výhodou byl i integrovaný klokanolam.

K Landcruiserovi jsme dostali hodinový školení, který obsáhlo vše, co bychom měli vědět o jízdě na písečném ostrově. Protijedoucí auto se objíždí zleva. Auto jedoucí do kopce má přednost a je třeba mu uhnout. Pokud proti Vám jede z kopce autobus, je lepší uhnout, i když máte přednost, jelikož brzná dráha v písku bývá dlouhá, při jízdě z kopce ještě delší. Autobus z případného střetu vyjde nepoměrně lépe. Autobus, který je schopen projet terén na Fraseru nevypadá jako normální autobus. Pokud nad Vámi letí letadlo a vypadá to, že by mohlo chtít přistát na pláži, je třeba zastavit a umožnit mu to. Pokud potkáte zahrábnutý auto se zoufalou posádkou, je třeba vypomoci s tlačením. Tím se vyhnete situaci, kdy Vás toto auto objede bez povšimnutí, až zapadnete Vy. Na pláži se nekempuje, stan je měkčí než klokanolam. Do slané vody se nejezdí, slaná voda totiž sežere plechy a pak Vás v půjčovně sežere automechanik. Před jízdou by se měla vypít maximálně dvě piva, přičemž každé další pivo by mělo následovat vždy až po hodině jízdy. Dívky si před jízdou dají jen jedno pivo. Nic víc vědět nepotřebujete.

Na fotografii přesouváme proviant z Patrola do Landcruisera. Nebojte, později Vás již nebudu obtěžovat fotkou, jak přesouváme proviant z Landcruisera do Patrola.

Na Fraseru se jezdí po plážích i vnitrozemím jako po silnici. Ale. Nikde není žádný značení, žádný fízlové, žádný omezení. Je to celkem nový a pěkný zážitek, pálit to po pláži osm pětek, vyhýbat se vlnám, který šplouchnou hlouběji na pláž, a co chvíli přeskočit koryto potoka, který co několik kilometrů ústí do oceánu. To nejlepší místo na projžďku se jmenuje Seventyfive-mile Beach. Název ani není třeba komentovat...

Na Fraseru je několik krásných jezer. Jedno z nich, průzračně modré jezero Birrabeen, které má u břehu prohřátou mělčinu a pak jeho dno strmě padá dvacet metrů do hlubin:

Bohužel nám překazila idylku parta jednodenních výletníků, který přijeli terénním autobusem, což byla obluda, která většinou připomínala křížence karosy s hummerem. Mimochodem, písečný cestičky skrz ostrov byly široký tak na jedno auto, sem tam bylo po straně cesty udělaný místo na vyhnutí, pokud byste potkali někoho v protisměru. Naštěstí jsme v protisměru nepotkali obludu ani jednou.

Dalším krásným místem bylo jezero Wabbi, které má kvůli svému podloží a kořenům stromů, které rostou všude okolo něj, smaragdově zelenou barvu. Bohužel ho pomalu, ale jistě, pohlcuje obří duna, a to v průměru o tři metry za rok. Jezero má asi 90 metrů na šíř, takže byste se měli během následujících třiceti let vykopat ho zkouknout, jinak máte smůlu...

Většina lidí jezdí na Fraser na jednodenní výlet, rychle zkouknout to nejlepší. To se hodí na kempovacích placech, kde jste většinou sami. Na fotce je kempovací plac u jezera Boomanjin.

Jelikož na Fraseru žijí divocí psi – dingové, a ve smečce jsou schopní člověka nejen napadnout, ale slabší kusy i zabít, kempovací placy jsou obehnaný plotem. Bohužel hajzly a voda jsou o kousek dál, a tak noční cesta na hajzl je celkem dobrodružnej podnik. V jedný ruce baterku, v druhý kudlu... Ne, pro dospělýho člověka útok dinga neznamená smrt zaživa, ale asi rok nazpátek dingové zahlušili nějakýho šestiletýho kluka, takže úplná prdel to taky neni.

Jezera ve vnitrozemí jsou sice super, ale rychlost jízdy vnitrozením není příliš vysoká. Se zařazenou redukcí se hrabete s pedálem na podlaze tak třicítkou, navíc spotřeba se pak pohybuje kolem dvaceti litrů na sto. Takže hurá zpátky na pláž!
A po pláži k vraku výletní lodi Maheno, která na zdejších březích ztroskotala – uvízla na písečné kose, a pak ji příboj nahnal na břeh – asi před sto lety. Z velký výletní lodi už je nad pískem vidět jenom zrezivělý horní patro, a ještě se dá celkem dobře vysledovat, kde byl jakej balkónek, salónek, palubka...

A póza:

A pak hurá dál ke skalnatýmu výběžku Indian Head, kterej se tyčí nad pláží a oceánem, a z něhož se dají spatřit různá zviřátka. Měli jsme štěstí – viděli jsme žraloka a tři manty. Žralok měl tak čtyři metry, srágora, ale manty byly fakt dobrý hovada. Škoda, že nejsem potapěč.
Tady na tý fotce se škrabu nahoru. Úplně vpravo můžete na pláži vidět koleje za naším autem – vyjeli jsme v zakázanou dobu, kdy ještě ustupuje příliv, a tak jedete po půl kola zapadlí. Neradno zapadnout hlouběji než do půli kol.

A tady je panorama na jih, odkud jsme přijeli:

A tady zas na sever, kam už jsme nejeli. Na týhle straně se v písku popelily manty:

Na ostrově je jedno městečko – Eulong, a ještě jeden kemp opečovávanej Rangerama. A tam už pravidla jsou, na všecko, stejně jako ve zbytku Ozíkova. Například i směr jízdy kempem je možný jen jedním směrem. Aby byl pořádek! ☺

Tři dny utekly jako voda, Anče se již dostalo dávno Kubovi za ženu, a my jsme zas jeli na pevninu. Malým trajektem Manta Ray. Po cestě na ostrov jsem zuřil – byli jsme první v řadě, a ani ručka ani zařazená zpátečka nepomohly autu stát na místě a tak popojíždělo směrem z trajektu ven. Takže jsem musel místo kochání sedět za volantem a stát na brzdě. Po cestě zpátky jsem si ale najel na konec a nechal auto ať si dělá co chce. Nedělalo jako naschvál nic.

Dle Lonely Planet jsme jeli do Tin Can Bay, kde mají atrakci v podobě dvou delfínů, kteří připlouvají již mnoho let k místnímu molu. A lidi je krmí. Ubytovali jsme se v karavan parku Kingfisher, protože ten název v nás budil sentimentální vzpomínku na naší loď. Vzpomíná se (i zapomíná) nejlépe u krabice Yalumby, což je jediný kvalitní víno prodávaný v krabicich. Taky na tomhle nápadu vydělali majlant.

Setkání s delfíny v Tin Can Bay nás tak trochu zklamalo. Teda spíš jsme se málem poblili z tý šarády. Za ta léta se okolo těch dvou delfínů shlukla banda důchodců, kteří mají dycky nějakej výklad pro turisty, dělají ze sebe strašný ochránce zvířat a tvrdí, že se delfíní nesmí krmit neorganizovaně, aby zůstali divokými zvířaty a nestali se závislými na lidech. To, že každej den organizujou krmení je asi jiná věc. Krmení navíc probíhá tak, že turistum rozdají kyblík od hořtice, do něj vám vhodí jednu rybku, vy si vlezete k delfínum a důchodcum na mělčinu, rychle dáte delfínovi do huby rybu a už vás fronta kybličkářů tlačí ven z vody. Asi jedinej, kdo se nad tim podivoval, jsme byli my, a to dost sprostě, na což reagovali dost ublíženě nějací obtloustlí Češi, kteří by spíš chtěli do kyblíčku ještě jednu rybku. A určitě jedinej, kdo měl z tohodle panoptika strašnou prdel, byli ti dva delfíni. Na fotce je jeden z důchodců a oba z delfínů:

No, abych tenhle díl neskončil tak negativisticky, ještě Vám ukážu fotky skály, která se jmenuje Bald Rock, neboli Plešatá skála. Je to největší žulový monolit na jižní polokouli, je to takový žulový Uluru schovaný v lesích, 500 metrů široký a 260 metrů vysoký. A je mimo zájem turistů. Takový lesní ticho jsem snad ještě nikdy neslyšel.

Díky za pozornost.

linkuj.cz vybrali.sme.sk