jatkum

Jak jsem psal minule, čekalo nás pět dní na lodi. Na pěkný lodi. Tetelili jsme se nedočkavostí. Naštěstí v Ozíkově s půjčováním čehokoliv nenadělají moc cavyků. Jednak jsou to Nouvorísmajti a jednak je všechno dvakrát pojištěný. Přijeli jsme do Shute Harbour kousek za Airlie Beach, kde nám pustili půlhodinovej film o tom jak se máme chovat na lodi a na moři, a pak nám chapík řekl, že „sharks are pussies around here, but wear the stingersuits!". Tím měl na mysli, že nám nic neukousne nohu vcelku, ale musíme si dávat bacha na medůzy. Hlavně na ty medůzy, kterým stačí zavadit chapadýlkem o vaše chapadýlko, a jste na prkně. Chce to nosit do vody takový prima síťovaný oblečky.

Nejpopulárnějším plovoucím smrtislizem je Chironex alias Box Jellyfish, která má asi 20-ticentimetrovou makovici a třímetrová chapadla. Je to nejjedovatější zviřátko na světě. Od roku 1954 zabilo necelých 5600 lidí. Mimochodem v těsnym závěsu jsou Stonefish a Blue-ringed Octopus, kteří bydlí ve stejných australských vodách jako Chironex, ale proti těm existuje obrana – boty crocs, panč tihle dva vykukové sedí mezi šutrama na dně, narozdíl od medůz, který v hejnech nebo spíš oblacích poletujou pobřežníma vodama.
Proti Chironexímu žahnutí existuje, stejně jako proti žahnutí ostatních medůz, jasná první pomoc. Polejt to co nejrychlejc a co nejvíc octem. Na každý lodi a u každý opuštěný pláže je stojánek s lahví octu. Po polití octem se musí spěchat za panem doktorem, protože ten má protijed. Cesta k němu je ale vždy zkomplikovaná nutností masírovat požahanému srdce, protože to se zakrátko zastaví. Ještě navíc máte tu masáž srdce znepříjemňovanou křikem, protože se nezřídka stává, že požahaný se kroutí a křičí bolestí i po upadnutí do bezvědomí. Btw. když si potřesete chapadlem s Blue-ringed Octopus, která ve svém těle nese jed na usmrcení 26-ti zdravých dospělých lidí, a která je asi 10cm velká, selže vám dýchání. Protijed neexistuje, takže pochápaný přežije akorát při soustavném umělém dýchání, které většinou trvá okolo osmi hodin. Kuřáci by asi svýho pacienta neudejchali ;o)
Myslim, že u nás doma jsou teď rádi, že podrobnosti nevěděli, když byli na místě. Že jo ☺

Mě v Port Douglas jebnula medůza Irukandji, která má tělo asi 2cm a chapadla asi 50cm, a stalo se to zrovna v tý síti na koupání, co se instaluje na pláže. Naštěstí už byla mrtvá, chapadlo bylo namotaný na síti a provlíklo se dovnitř ní. Přesto mě opuchnul, zčervenal a pálil prst a kus dlaně asi tejden. Dokonce se mi na něm udělala malá nekróza. Jo, to takovej Chironex, ten když chcípne tak vás zabije i ze záhrobí. No já byl rád za malou nekrózku. Irukandji sice zabije jen málo lidí, ale říká se, že bolesti, který zmítají člověkem po jejím žahnutí jsou ještě horší než po žahnutí Chironexem. Dokonce je to pojmenovaný Irukandji Syndrome, a je to popisovaný jako jeden z nejbolestivějších možných zážitků, který může člověk vydržet. Těžko říct, kdo dělá takovýhle žebříčky, a jak se to dá srovnat třeba se zážitkem, kdy vás za živa žere lev.

No nic, chlapík s náma ještě hupnul na hodinu na loď, ukázal nám co kde je a co se čim řídí a ovládá, vysvětlil nám, že nejsme na GPS, že máme jen sonar, takže se každý ráno v osum musíme vysílačkou hlásit kam jedeme, hlásit každou změnu kurzu oproti rannímu plánu, a večer nahlásit kam jsme dojeli a kde kotvíme. Takže nám taky ukázal jak se kotví. Pak nám ukázal jak se zachází s námořní mapou a jak se takovym divnym pravítkem počítají a dělají kurzy. Jelikož bylo pod mrakem a foukal silnej vítr, ptal jsem se ho jestli zvládnem dojet do Cid Harbour, což byla naše první zastávka. Říkal, že vlny jsou tak metr dvacet, a že jestli se necejtíme, máme odpoledne a noc strávit tady, protože Shute Harbour je dobře krytej v zátoce a mělkej. A ještě dodal, že máme koukat po Elvisovi, kterej má přes metr a půl, a že mu jednou Elvis vytrhnul z ruky celý kuře, když ho chtěl krmit. Vyrozumněli jsme, že Elvis je asi želva či co. Pak skočil do svýho člunku a odjel.

No a pak jsme na sebe zůstali chvíli jenom čumět. Jelikož čas v takovymhle místě je vzácnej, zavelel jsem zvednout kotvy. Nikdo neprotestoval, protože ten čas nebyl jen vzácnej, ale i drahej, a tak jsme se čecháčkovsky rozhodli se radši jet utopit, než promrhat desítku, kterou jsme platili za každej den. Vyrazili jsme ze Shute Harbour lodí, která se jmenovala Kingfisher.

Vyrazili jsme a čekal nás křest ohněm. Jednak jsme museli minout Pioneer Rocks, což je útes špatně viditelnej i při metrovejch vlnách pro někoho, kdo ani neví jak takovej útes vypadá a jak dlouho před nárazem ho lze uvidět. Prej bude minimálně vidět gejzír vody, jak se o něj rozbíjí vlny. Druhak jsme museli proplout mezi South Mole Island a North Mole Island průlivem, kterej se jmenuje Unsafe Passage. Ehm. Príma jméno. Na příjezdu do toho průlivu je ještě Daydream Island, aby to nebylo jednoduchý. Navíc se průlivem musí jet našikmo podle kursu, jinak narazíte na nepravidenej reef pod vodou (MAPA SOUOSTROVÍ). Ale aby to bylo proplutelný pro amatéry, který by to nemuseli trefit, tak naistalovali jeden maják na North Mole Is. A druhej na Daydream Is., a když jste dojeli mezi ty dva ostrovy, museli jste se dostat na místo, kdy vypadají oba majáky jakoby nad sebou, a ten kurs, ve kterym v tom okamžiku jste, se pak musí při proplutí držet. Ýzy :o)

Už jsme si plácali po zádech, že jsme to projeli, ale mezi Mole Islands a Whitsunday Islandem je celkem širokej průliv, kde frčí proud a dost to tam fouká, zvlášť při počasí, jaký jsme ten den chytli. Takže vichr fučel, vlny metr a půl vysoký se nám tříštily o loď, a pěkně to s náma házelo ze strany na stranu, zepředu dozadu. Když jsme dorazili do Cid Harbour (MAPA), což je nejklidnější zátoka ostrova Whitsundays, říkali jsme si „Kurva to jsme ale chytli počasí... ale zas to byl křest ohněm... no , dobrý, dobrý, zvládli jsme to, teď už nás nic nerozhází... dáme šáňo!" No... trošku jsme si to ten večer asi zakřikli....

Noc byla dobrá, zakotvili jsme ukázkově, ani jsme se nehnuli z místa. Počasí bylo trochu lepší, ale z jihu se na nás hnala oblačnost. Takže jsme vlastně vyrazili, abychom ujeli dešti, a u týhle činnosti jsme zůstali celej den.

Dolní paluba, zadní otevřená část, kde si jeden nejmenovaný člen posádky založil základnu pro přejezdy rozbouřeného moře :o)

Projeli jsme si fjordovitej záliv Nara Inlet na Hook Islandu (MAPA) a dofrčeli do Butterfly Bay, která zeshora vypadá jako motýlí křídla (při přiblížení tý mapy se to dá s trochou fantazie rozeznat – MAPA). Po cestě sem jsme minuli jedno z nejlepších míst na šnorchlování – okolí Hayman Islandu. A taky Langford Is. a Black Is., které při odlivu asi zdvacetinásobí svou velikost, z vody vystoupí pláž uprostřed moře, a všechny korály a rybičky jsou strašně mělko. Déšť a zvlněné moře nás ale zahnaly skrz úžinu The Narrows (MAPA) do klidné motýlí zátoky. Jelikož jsme se nacházeli na území přírodního parku, kde jsou na dně korálové útesy, nesmělo se tam kotvit. No anchoring, mooring provided. Mooring, česky snad morína, je ke dnu ukotvená bóje, ke který opatrně přijedete, takovym speciálnim hákem na tyči vytáhnete lano s okem na konci, co vede od té bóje a plave na hladině, a navlíknete oko lana na naviják kotvy. A jste v klidu. V noci můžete spokojeně spát. Při normálnim kotvení se může stát, že se urvete od dna. Jinak řečeno – nemusíte při každý druhý skleničce pozorovat břeh a okolokotvící, zda jsou vzdálenosti stejné...

Horní paluba – kapitánský křeslo:

Třetí den ráno bylo nádherně. Po snídani na horní palubě jsme vyrazili ob tři zátoky vedle, do Manta Ray Bay (MAPA). Je tam nejkrásnější podmořský život široko daleko, už ten název mluví sám za sebe. V týhle zátočce jsou pouhý dvě moríny (v Butterfly Bay asi deset). Když jsme se blížili, byly obě volný – vyrazili jsme včas! Opatrně jsme přijížděli k moríně. Dinghu (motorovej člunek, který za sebou táhnete) jsme neměli namotanou nablízko, takže hrozilo namotání tažného lana na lodní šroub, ale z minule jsme měli sebevědomí, protože to šlo bez problémů... A táta ještě říkal Hele kdybych najížděl moc rychle, tak trochu couvnu abych to dobrzdil. No to jsme důrazně zamítli, protože bychom namotali to lano od dinghy... No ale táta se nedal a stejně furiantsky couvnul. Zblednul jsem, odhodil lovící hák na lano od morýny, a ručkoval jsem z přídě podél lodi na  záď namotat dinghu, panč na ženskou to je moc těžký, navíc když je to potřeba rychle. No ale než jsem se vrátil na příď, lano od morýny už bylo pod náma. Namotaný. A  fest.

Pokoušel jsem se lézt pod loď a lano odmotat. Jelikož to ale vyžadovalo doručkovat ve vlnách tak metr a půl pod trup lodi, nezbylo mi nikdy moc dechu na cloumání s lanem. Stejně to bylo na nic, protože lano bylo namotaný tak fest, že šlo skoro kolmo ke dnu. V asi desetimetrový hloubce. No prostě k popukání. Abychom se mohli smát ještě víc, vrcholil zrovna odliv. A rozdíl mezi odlivem a přílivem byl ten den tak dva tři metry. Naše loď měla celá na vejšku tak šest metrů i s kýlem pod vodou. Volal jsem na základnu, že potřebujem píchnout. Že jsme namotaný fest na morýnu a navíc začíná příliv. Týpek furt říkal no worries nouarýz majt a že se to nějak pořeší. Napřed mi poradil, ať to zkusim uvolnit, a pak dostal nápad, že nám pošle potapěče. Ale prej hned tak to nebude...

Tak jsme čekali. Co nám zbejvalo. Na fotce Milena plánuje dalsí plavbu na mapě. Dolní paluba, obývací prostor:

Obývací prostor, vlevo je vidět spodní kormidelní pozice. Uprostřed průhled ke dvoum kajutám. Vlevo v chodbičce byl hajzl a sprcha.

Nervozita na lodi se dala krájet. Pak ale připlavaly super ryby. Batfish se jmenujou – tady je link na ňákou fotku. Připlavou a žebraj, nechaj na sebe i šahnout, jsou úplně nebojácný. A bylo po nervozitě. Tady jsem oblečenej do toho medúzího bdsm oblečku:

Nervozita zmizela úplně ve chvíli, kdy připlaval Elvis. Elvis byl opravdu metr a půl velkej a když jsem ho zahlídl, vyletěl jsem z vody jak namydlenej blesk. Pak jsme si ale uvědomili, že to je Miláček, anglicky lidově Darlingfish, o kterym básnil kdokoliv, kdo tu byl na lodi. Správně se ta ryba jmenuje Maori Wrasse, a proslavila se tim, že připlouvá sama k potápěčum a čumí na ně. Když jí hodíte žvanec, kašle na něj. Je prostě jenom zvědavá. Tady je vidět na naší fotce v hloubce:

Potopil jsem se k Elvisovi, on ke mně připlaval na půl metru a čuměl. Tak jsem mu šťouchnul do tý masitý držky, on tak trochu zacouval, obeplaval mě ze strany a zase čuměl. Všichni jsme z toho měli Vánoce, a moc jsme toho nenafotili. Mrkněte teda aspoň na TUHLE FOTKU a TOHLE VIDEO, Elvis je prostě legenda.

Když Elvis odplaval, nálada na lodi zase houstla protože jsme si uvědomili, že jsme pořád přivázaný ke dnu, zvlášť když už nám začaly ty největší vlny šplouchat na záď do lodi. Po opakovaných mayday do vysílačky nám konečně sehnali potapěčský instruktory, který přivázali naší loď ke svý, táhli jí lehce od břehu, a jeden znich strávil asi deset minut pod lodí a obrovskym nožem upidlal lano a odmotal ho ze šroubu. Tak jsme jim poděkovali a oni se nám vysmáli a nechali pak fakturu na základně. Celkem vzato, všechno špatný je pro něco dobrý – nakonec jsme se nepotopili a navíc – potkali jsme se s Elvisem a jinýma rybama. K tomu navrch jsme mohli opominout fakt, že na takovýchdle super místech se smí bejt na morýně maximálně dvě hodiny, ať si zašnorchlujou taky jiný. No a my jsme si tam dali pět hodin a nikdo nás nemohl vyhodit ☺

Popojeli jsme vydejchat dráma do Lucheon Bay a jelikož se kazilo počasí a hnal se na nás z dálky déšť, rozhodli jsme se obeplout celej Hook Island a dojet až do Tongue Bay (MAPA), ze který se dá vylézt na vyhlídku na jednu z nejkrásnějších pláží na světě – Whiteheaven Beach. No rozhodnout se je jednoduchý, ale udělat horší. Z ranního sluníčka už nezbejval ani kousek, a navíc po přejezdu na východní stranu souostroví nám došlo, jak vypadá rozbouřenej oceán. Byli jsme na tý straně, kde je otevřenej oceán, kde není vítr rozbíjen ostrovy jako tomu bylo z druhý strany. Vlny měly tak dva a půl metru, a můžu vám říct, že nemáme ani jednu fotku. Nebylo kdy jí udělat. Máma byla schovaná v podpalubí, my jsme museli být v pláštěnkách a brejlích na horní palubě, protože spodní řízení bylo při velkých vlnách tak nízko, že člověk čuměl do vln a stěrače nestíhaly, a Milena s mapou a a pravítkem navigovala. My s tátou jsme se pokoušeli řídit. Jenže s takhle velkou loďkou plout třímetrovýma vlnama neni žádná prdel, navíc jsme potřebovali na jih podél pobřeží, takže víceméně bokem k vlnám, resp. šněrovat aspoň trochu předkem nebo zadkem k nim. Tak pětkrát se nám stalo, že přišly opravdu velký vlny. Chodily po dvou a už z dálky byly vidět. Šla z nich hrůza. Kdyby nám s tátou někdo hrůzometrem přeměřil oči, prdla by stupnice. Pokusili jsme se vždycky rozjet loď co nejvíc a nejrychlejc proti vlnám, ale hned ta první chytla loď jak hračku a praštila s ní jak s hadrem. V tu chvíli jsme se se nacházeli v dost hlubokym dolíku před tou druhou velkou vlnou a byli jsme k ní bokem. Hnusnej pocit. Panika za kormidlem. Motor řval naplno, ale bylo to hovno platný. Tak dvakrát třikrát za tuhle plavbu jsem si myslel, že jdem ke dnu. Loď byla v takových chvílích 45 stupňů nakloněná a já čekal, kdy ten kotrmelec dokončí. Ale buď je na takovýhle situace stavěná, nebo jsme to ukormidlovali, nebo jsme prostě měli opakovaně štěstí.

Dojeli jsme do tiché Tongue Bay a počasí se uklidnilo, dokonce po chvíli vyšlo sluníčko. Ehm. No nic. Aspoň jsme si v klidu vlezli na dinghu a jeli za soumraku na břeh a na vyhlídku.

Whiteheaven Beach je nádherná, navíc se s odlivem rozšíří ještě o písek odhalený v zátoce Hill Inlet. Přičemž to odhalování je atrakce číslo jedna. Podívaná trvá asi tři hodiny, voda odtéká ze zátoky, tvoří se tak desítky proudů a potůčků jak hladina klesá, a odstíny modré podle hloubky vody se mění každou chvílí. Póza:

Eště jedno panoráma:

Jelikož jsme dorazili pozdě, uteklo nám to číslo s odlivem. Druhý den ráno v sedm jsme si to mohli zopáknout, a tentokrát jsme to už stihli.

A ještě jedna póza ☺

Dali jsme si snídani a těšili jsme se, že si uděláme pohodu a oběd na pláži. Snídaně na horní palubě. Pohoda, takový rána bych bral častějc:

Pohled z horní paluby, vyrážíme na Whiteheaven Beach:

Jenže ten oběd na pláži nám nevyšel, počasí se zase po půl hodině začalo kurvit. A to ještě víc než včera. Vyrazili jsme k Whiteheaven Beach, kde jsme zakotvili, protože počasí bylo šílený, a protože zakotvili úplně všichni. Popíjeli jsme kafíčko a poslouchali vysílačku. "Vanou jihovýchodní větry (nejhorší v týhle oblasti), vlny jsou jak prase". Všichni ten den kotvili. Asi na to měli povahu nebo peněženku. My ani jedno, a tak jsme zvedli kotvu a vyrazili jsme. Museli jsme projet Solway Passage, průliv mezi Whitsunday Is. a Haslewood Is., která je pověstná tím, že je úzká a hluboká a frčí skrz ní silný proud, navíc teď do protisměru toho proudu foukal větřík, tzn. že vlny se mlátily do všech stran.

Projeli jsme se ocitli se na jihovýchodní straně souostroví, což není příliš výhodná pozice, když vanou JV větry. Ani nevím jak, ale netrefili jsme Frith Rock, což je útes podobný Pioneer Rocks. Tentokrát útes nebyl vidět vůbec, protože byly o dva metry větší vlny než u Pioneer Rocks. Jestli jsme včera měli strach z rozbouřenýho moře, dneska jsme bojovali o každej metr, kterej jsme potřebovali urazit. Potřebovali jsme dojet na Hamilton Island (MAPA), takže asi 30 kiláků touhle bouří. Paráda. Pamatuju si, jaká euforie zavládla na lodi, když jsme se dostali do zákrytu Hamilton Is. a v klidu a závětří přijížděli do maríny. Na druhou stranu, docela zajímavej byl psychologickej dopad situace na posádku. Všichni jsme si mysleli, že nemůžeme nikdy tímhle sajgonem v pořádku projet až do maríny, ale že bysme si třeba vzali záchranný vesty, nebo pro jistotu shromáždili doklady a prachy do nějaký igelitky, to ne... :oD

Taky jsme si pak na ostrově, když jsme se plácali v bazénech Hamilton Is. Resortu, vzpomněli na poučku, kterou nám dával týpek ze základny: „Kdybyste tu loď obrátili, tak musíte vlézt na dinghu a snažit se loď dostrkat co nejvíc ke břehu." Nedokázal jsem tuhle situaci umístit do reality. Kdybysme tu loď obrátili, tak jde ke dnu i s dinghou, a kdyby se nám povedlo se na dinghu dostat, určitě bysme dostrkali loď s dvoutunovym dieselovym motorem ke břehu... Dingha měla asi dva metry na dýlku, sto kilo, motůrek s deseti koňma, a loď měla 12 metrů, několik tun a motůrek s 220 koňma. Navíc hned první vlna by nás i s dinghou otočila. Takže bychom byli rádi za moment, kdy by nás vlny vyplivly na co nejmíň skalnatej břeh – a ostatní vem čert...

Hamilton Is. Marina je snad nejluxusnější místo, co jsem kdy viděl. Připadal jsem si, když jsme přijeli na naše parkovací místo, jako bych přišel do Klubu sběratelů hodinek s vietnamskýma digitálkama na ruce a ostatní měli zlatý rolexky. Marína byla narvaná motorovýma jachtama MNOHEM většíma než byla ta naše. Luxusní dvacetipokojový plovoucí baráky s bazénkama a záchrannýma člunama velikosti naší lodi. Když jsme parkovali před katamaran tak třikrát velkej než jsme byli my, vyskákali z něj dva týpci a hned po pozdravu nám museli sdělit, že stojí 10 milionů babek, a nakonec nám dokonce radši pomohli co nelíp přivázat loď k molu :o) Tohle je pěknej kousek:

Pár momentek okolo naší skromné lodičky☺:

Hamilton Is. je malej ostrov, na kterym jezdí asi deset aut místních obyvatel (je docela vtipný potkat auto s poznávačkou „003"), jinak všichni připluvší jezdí po ostrově na golfovym vozíku.

I my.

Je dokonce i kam dojet. Na vyhlídku a do resortu. Pohled na marínu z kopce (kdo najde naší loď?):

Resort je megapanelák na Catseye Beach, která má umělej ostrůvek. Docela pěst na oko. Ale jak jinak ubytovat tisíc masňáků na malej ostrůvek? Chudáci spí na lodi v maríně a ta má omezenou kapacitu... Na tenhle ostrov se musí jet, ať si zvolíte jakoukoliv trasu souostrovím. Jednak nic luxusnějšího snad už ani vidět nejde, některý ty lodě stojí za to vidět, a jednak si v maríně doplníte vodu (naše loď měla nádrž na 500 litrů, což není mnoho) a dobijete baterie. Vždycky večer, když kotvíte, totiž musíte pouštět generátor, abyste nevymlátili baterie svícením. Ráno se totiž nevybitá baterie hodí třeba k nastartování lodi.

Pohled z vyhlídky. Tudy jsme včera připlouvali, jediní na moři, které vypadalo trošku jinak:

Námořníci odpočívají na horní palubě:

Stejky už se připravujou, ňam ňam:

Jelikož nám zbýval poslední celý den, rozhodli jsme se, že uděláme to, co si 90% lidí nemohlo dovolit. 90% ostatních totiž jezdí na jachtách, a plachty netáhnou tak rychle. Nám totiž motůrek našeho flydeck cruiseru dopřál rychlost přes 20 uzlů (RECENZE LODI), na plachty se u podobně velkých lodí jezdí maximálně 12 – 14 uzlů. A co jsme si dovolili? Přejet z Hamilton Is. celý souostroví až na sever zpátky na Hayman Island do Blue Pearl Bay (MAPA). Na oběd jsme tam byli a celý odpoledne jsme mohli šnorchlovat. Dokonce šla šnorchlovat i máma, která měla doteď strach jít do hloubky. Objevila nakonec asi půlmetrovou želvu, kterou jsme pak, chuděru, s Milenou pronásledovali  ještě půl hodiny.

Potápěči jdou do akce:

Pohoda na zadní palubě:

Takhle vypadá zátoka z kopce zeshora, korály se táhnou až ke břehu:

Naši se šli podívat na Hayman Is. Resort, kterej je ještě luxusnější než ten hamiltonskej, ani Vám tam nepovolí zajet do maríny, pokud nemáte rezervaci v resortu. No ale protože jedna noc tam stojí od 850 do 5200 babek za pokoj, a protože se musí bookovat aspoň dvě noci, po dloooouhym rozmejšlení jsme se rozhodli zakotvit a přespat v zátoce :oD

Tady je pěkná fotka, táta fotil máminu ruku u cedule:

A tady je jejich taxikář:

Všimněte si v pozadí těch dvou lodí nalevo (bez plachet). Ta větší neni naše.

Posledni, ten úplně poslední den, nám nezbývalo než přejet zpátky do Shute Harbour. Přes ten průliv, kterej se nám první den zdál tak rozbouřenej. Xmíchu. Ještě nás ale přece jen čekalo jedno překvapení. Dojeli jsme k maríně, a při vjezdu do ní nám chcípl motor. A v maríně se musí kormidlovat precizně a opatrně. Jenže my nemohli kormidlovat vůbec. Paní ze základny, mořská vlčice, přijela bleskově na dinze a normálně nás dostrkala k molu s pumpou, kde se musí dočerpat a zaplatit nafta. Hustá pani. Ale měla s tim co dělat, docela dobrý to vidět, jaká je to prdel na úplně rovný vodě v maríně bez jediný vlnky. Jelikož jsme motor docela prohnali, zvlášť poslední dva dni, průměrná spotřeba byla na 25 litrech na hodinu. Na to jsme čuměli jak puk, lidi ze základny taky, ale jelikož jsme domýšleli scénáře, jak by to dopadlo, kdyby by to chcíplo na tý východní straně souostroví, a skončili bychom na pobřežních skalách, zhodnotili to jako nereálnou spotřebu a uzavřeli to tak, že asi někdo kdo jel před náma nedotankoval. Neprotestovali jsme ;o)

Ještě snad dodám, jak to dopadlo s tou záchrannou akcí potápěčů v Manta Ray Bay. Řekli si 400 babek za záchranu a vedení mořskýho parku nám osolilo 1100 babek za ukotvení nový moríny, kterou potápěči upižlali. Tenkrát asi 25 táců, to nasere. Nasere, ale jen dočasně. Naši měli pojištění z Čech, takže jim to vyplatili v plný výši. Já měl pojištění dvě – jedno speciální námořní,  a na to mi to taky proplatili v plný výši. No a na to druhý cestovní pojištění jsem to už nestihl dotáhnout do konce. Škoda...

Ještě přidam pár fotek z podvodního foťáku. Ten se mi moc nepovedl. Místo abych koupil za pětikilo mjúčko od Olympusu, koupil jsem někajou americkou sračku za dvě kila, a to byl takovej hajtek, že se to samo kvůli šetření baterie vypínalo po dvaceti sekundách. Takže vždycky, když bylo potřeba fotit, muselo se zapínat a čekat, až to naběhne do pohotovosti...

Tohle je skvělá fotka. Opravdová exotika ☺. Zkoušíme foťák u nás doma v umyvadle:

Tohle je batfish:

A tohle, tohle je jediná fotka Elvise, která se mi povedla, jinak jsem pořád nevědomky fotil s vypnutym foťákem :o(. No, alespoň máme památku na jeho tlustý rty:

Tohle je vysmátá ryba:

Tohle je rozmazaná ryba a na pozadí jsme rozmazanej já, kterak honim nějakou jinou rozmazanou rybu:

Tohle je Milena, kterak čumí do korálů:

Tohle je Milena, kterak se chystá ošahávat želvu.

A tohle je ňáká rozmazaná želva:

A tohle, to je konec.

linkuj.cz vybrali.sme.sk