jatkum

Dámy a pánové, vítejte ve třetím díle seriálu „Nový Zéland za zvuku motoru"!

Tento díl bude tak trochu netradiční, bude totiž téměř bez zvuku motoru. Proč, ptáte se?! Ne, nedošla nám nafta. Odpověď zní: „Protože ani líná automobilová lemra si nemůže nechat ujít panoramatické turistické stezky, které se klikatí Novým Zélandem, a které se hromadně zovou Great Walks , přičemž to great není ani tak o délce, ale spíše o velmi vysoké hodnotě Kochacího Indexu (KI = {1;10})."

Pamatujete si, jak se kdysi, před 20-ti lety a dál, ve starých českých seriálech, na začátku nového dílu takovým bizarním komentovaným sestřihem připomněl divákovi děj minulého dílu? Tak to se tu konat nebude. Snad jen... Za soumraku jsme podél jezera Wakatipu dorazili do Glenorchy, výchozímu bodu pro několik „Great Walks".

...

Jelikož jsme se nechtěli vázat na taxíky, které vozí turisty na začátek, a pak z konce, Great Walku, rozhodli jsme se hodit jedno auto na konec naší trasy a pak se dovézt druhým na začátek. Díky tomu nám bylo dopřáno projet úsekem cesty, kde bylo několik hodně ostrých kamínků přesně tam, kudy procházela trajektorie naší levé zadní pneumatiky. A tak začal náš první Grejt Uolk. Výměnou kola.

Na první den Routeburn Tracku jsme si naplánovali krátký úsek, abychom mohli vyrazit později (což jsme díky výměně kola dodrželi), a tím se vyhnout ostatním několika desítkám turistů, kteří si zamluvili nocleh na první chatě tracku ve stejném datu jako my. Průvodci psali o třech až pěti hodinách chůze. Zjistili jsme, že spodní hranice je pro nás, horní pro akční důchodce. To ale neznamená, že jsme byli na chatě za tři hodiny. Po cestě totiž bylo hodně míst, jejichž KI > 8, což znamenalo značné časové prodlevy a strašlivé megabytoprolití na kartách našich fotoaparátů.

Nakonec jsme přece jen dorazili na Routeburn Falls Hut. Chata zásobovaná, ale i vystavěná pomocí vrtulníku, byla asi na nejlepším místě, kam jen lze chatu postavit. Na snímku výše je dole veprostřed snímku vidět její střecha, na tom níže je výhled z verandy při západu slunce.

Na následujícím snímku se s Milenou kocháme na místě nad vodopády, které daly tracku, chatě i údolí jméno. Nebo možná i nějak naopak.

Poprvé jsme tam zaregistrovali asi 55-ti letého pána v elastických kalhotách a elastickém tričku, přes které měl navlečené pruhované tílko a na hlavě měl namotaný šátek. Pak jsme si na něj ještě několikrát vzpomněli, pamatovali jsme si ho nejen proto, že měl na sobě pořád to samé. Ten den upoutal pozornost pouze tím, že byl hlučný, měl trapné průpovídky a smrděl. A CHRÁPAL. A když píšu chrápal, tak to myslím tak, že i Venca by se mohl jít zahrabat se svým výkonem někdy ze třeťáku, kdy udolal/přehlušil album Sehnsucht od skupiny Rammstein, které jsme si z čirého zoufalství pustlili, abychom konečně usnuli.

Druhý den pochodu jsme měli ažůro a KI lim->10 na každém kroku, stejně jako u Routeburn Falls.

Ledovcová jezera Lake Harris a Mackenzie Lake, byla prosvícená sluncem až na dno a měla strašlivě ledovou rybuprostou vodu. V Harrisově Přístřešku (Harris Shelter) v Harris Saddle jsme na hodinku-dvě nechali batohy a vyšplhali se na Conical Hill (1515 m.n.m.), ze kterého je za dobrého počasí vidět na jedné straně Wakatipu Lake a na druhé Tasmánské moře. Bylo skvělé počasí. Na fotce je za mnou v dálce vidět Wakatipu.

Tohle je Mackenzie Lake, a když se zadíváte pozorněji, možná i u pravého vzdálenějšího cípu najdete Mackenzieho chatu.

Na chatě jsme opět potkali onoho pána, kterého jsme pracovně přezdívali Prasopes. Stále měl stejný ohoz, ve kterém i chrápal, a to jak včera, tak i dnes, a tentokrát již smrděl přes celou chatu, zhruba jako propocené pochcané slipy navlečené na týden staré mrtvole.

Následující den jsme se probudili do deště. A pršelo celé dopoledne, takže jsme zbytek Routeburn Tracku došli zapařeni v pláštěnkách. Na Routeburn track navazuje Caples Track, který vede zpátky k Wakatipu. Už jeho začátek o něm leccos napověděl. Než jsme se dostali k první značce-šipce, už jsme měli nohy po kotníky několikrát ve vodě i v bahně. Ani mosty přes potoky se nekonaly. Já jsem si zrovna poprvé vzal místo sandálů (těch nejlepších na světě) boty, a jelikož jsem měl akorát měkké tenisky, nadával jsem si za to několik chvil, než jsem rezignoval a chodil cestou-necestou, vodou-nevodou, jako by se chumelilo-nechumelilo. Poprvé v životě jsem měl pocit, že chodím obut ve dvou houbách na tabuli.

Úvodní stoupání lesem sice vedlo kouzelně zeleným lesem, ale ten les nám sebral veškerý rozhled po krajině, takže KI < 4, což bylo po úchvatném Routeburnu dosti mrzuté. Po několika hodinách chůze potůčkem do kopce se Routeburnem rozmazlení turisté dostali do celkem hezkého horského sedla, ale všechny slibné vyhlídky zas skončily v kouzelně zeleném, ale bohužel stále stejném lese.

Došli jsme do Upper Caples Hut, což byla sympaticky malá chata asi pro dvacet lidí, dokonce ani žádný ranger tam nežil. Byli tam pouze dva lidé, otec s dcerou, a asi tisícdvěstěpadesát sandflies. Jelikož jsme již po třech dnech zapáchali natolik, že by to bylo srovnatelné s Prasopsem po deseti minutách chůze, odhodlali jsme se k odvážnému činu. Vypravili jsme se k Caples River s mýdlem, ručníkem a naivní představou osvěžující koupele. Stihl jsem si svléct svršky a po dvou sekundách jsem zachytil napřed Mileny zhrozený pohled na má záda a pak až teprve ten neuvěřitelně palčivý pocit ze stejných míst. Na otázku „Uaaueeeehh?!" se mi dostalo odpovědi „Asi padesát". Myslel jsem si, že se před upířími muškami zachráním skokem do tůňky, ale po provedení plánu jsem si to rozmyslel a vylítl zpátky ven z vody a ochotně nastavil záda. Voda měla teplotu něco málo nad bodem mrazu, přece jen tekla z ledovce... Koupel tedy poté trvala asi další minutu a půl, a my se spokojeni, a o litr krve lehčí, vrátili sprintem do chaty.

Poslední den pochodu se už žádné výstupy nekonaly, celý den jsme šli malebným údolím Caples Valley. Na této fotce jsou odpočívající děvčata (v popředí zády k fotografovi) a krávy (v pozadí bokem či čelem k fotografovi).

Po cestě jsme v Mid Caples Hut zaplatili pani (!) rangerce pár babek za nocleh a lehce znaveni jsme dorazili do přístaviště taxíku Backpacker`s Express. Taxík byla taková stará hnusná bárka pro asi dvanáct lidí, na kterou byly naroubované dva 130-ti koňové motory. Výsledek – jízda do vesničky Kinloch – byl brutální. Ale loď se nerozpadla a my se neposrali. V Kinlochu je hotýlek s restaurací Kinloch Lodge a mají tam plakát s nápisem Coffee. Nikdo ani nemusel nic říkat a už jsme seděli nad voňavým hrnkem s výhledem na jezero a hory okolo něj. Prostě návrat do civilizace. Na fotkách pro velký úspěch další foto jezera Wakatipu.

Kousek od hotýlku je místo vedle cesty, kam se vejde zaparkovat asi pět aut. Jedno z nich nám bylo povědomé, a tak jsem ho odemkl, naházeli jsme do něj batohy a vyrazili zpět do prachu cest a na silnice. Na snímku je jezero Wakatipu.

Byli jsme se podívat na jedno hezké místo, které se jmenuje Kelvin Heights. Jednak vidíte do všech stran a máte Queenstown jak na dlani, a jednak tam pobíhají lamy a jiná srandovní zviřátka. Zjistili jsme tam jedno – lamy nemají rády chipsy (čti branbůrky). Asi jsou tak rozmazlený, asi je ostatní turisti krmí humrem, nebo co...

Na snímku je jezero Wakatipu s horským masivem Remarkables (vlevo).

Ten večer se shodou okolností konal nóbl večírek v queenstownské rezidenci karlovarského velvyslanectví, spojený s degustací alkoholu a BBQ rautem. Paní domu a pořadatelka akce v jedné osobě, velvyslankyně Maki, nás dokonce nechala i přenocovat ve foajé, nemohoucí mátohy by přece žádný slušný člověk na ulici nepohodil! Takže naše díky, pozdravy a výhružky pomsty za bolavou hlavu tímto míří do Thompson Street. Pomsta bude sladká. Bude totiž provedena Ozipivem. Jen počkej! ☺

Třináctého dne jsme se rozhodli vypravit za ikonou Jižního Ostrova. Kdo neviděl Milford Sound, jako by ani nebyl na Zélandu. Sice jsme si kvůli tomu trochu zajeli, asi 600 kiláků, ale o tom, jestli to stálo za to, nemůže být ani řeč. Už silnice Milford Road se vine mezi horami, jezírky a vodopády a sama o sobě stojí za vidění.

Nakonec se projede Homer Tunnelem, což je 1200 metrů dlouhý, nezpevněný, neosvětlený a jednopruhový klaustrofobický tunel, který vede skrz horu, jejíž vrcholky byly stále ještě pod sněhem. Takových tam bylo hafo, a to znamenalo nespočetné množství i několiksetmetrových vodopádů, kam jen se člověk podíval. Když se pak vynoříte z tunelu, jste skoro tam. Milford Sound je asi 15km dlouhý fjord, okolo nějž se tyčí vysoké hory. A právě to, že z moře rostou na všech stranách patnáctistovky, chtějí všichni vidět. Nejlépe z lodi. Ani se jim nedivím. Je to paráda.

Ten vysoký štít uprostřed se jmenuje Mitre Peak (1692m.n.m.).

I tady si dávali pohodičku tyhle líný mrchy.

Jo a tohle je jediný horský papoušek na světě, Kea, který se baví celé dni i noci hrou ‚Na demoliční četu‘. Necháte venku boty – smůla. Vybere si vaše auto – smůla (anténa fprdeli, gumové lemy a těsnění dveří fprdeli, plastové části stěračů fprdeli, cokoli měkčího než jeho zlozobák je prostě fp...). A přitom se hajzlík tváří celkem mile a jakoby nic, jako by na tom autě seděl jen tak mimochodem. Hele.

Večer jsme se vrátili do Queenstown až za tmy a akorát se rozjíždělo pokračování včerejšího večírku, ale tentokrát dorazili z nedalekého třešňoviště podpořit karlovarskou kliku i Peťa s Verčou, kteří nás svým vyprávěním o trecích, které ušli, a kde se brodili po pás v bahně, přesvědčili o tom, že Caples Track byl celkem pohodová procházka.

A pak bylo najednou ráno a my jsme popojeli zase o kousek dál, tentokrát k Shotover River, na šílenou jízdu tryskolodí. Ale o tom až v dalším díle. Pokračování příště. Tu bí kontinjůd. Sledujte poslední díl seriálu „Nový Zéland za zvuku motoru" v pravidelný čas na na pravidelném místě. No, alespoň s tím místem je to na tutovku. Bude to tady. Bude to to JATKUM.

linkuj.cz vybrali.sme.sk