jatkum

Takže! Psal jsem, že nás ti dva divný cápci nepřišli povraždit motorovou pilou. Měli totiž daleko bizarnější plán – poslat krvelačnou manželku a nechat ji rozsekat nás sekačkou, rozjezdit traktorem a pak nejspíš zaorat a nechat napospas červům. Naštěstí nás probudil hned první nájezd traktoru těsně kolem stanů a tak jsme se vypakovali, rychle sbalili a jeli pryč. Ještě jsme zahlédli manželku, kterak se při otáčení traktoru ďábelsky směje a snaží se za úsměv skrýt vztek z toho, že nás netrefila hned při prvním průjezdu.

Na dnešní den jsme měli naplánovaný dlouhý 4WD track přes Glendhu Forest, který nás měl zavést ke dvěma přehradám schovaných v lesích (Waipori Dam, Mahinerangi Lake). Přehrady byly prima, ale nějak jsme zas zabloudili a při pokusu najít zkratku skrze lesy se ztratili už nadobro, a cesty, po kterých jsme jezdili už nebyly ani v detailní mapě. Naštěstí jsme těsně předtím brali plnou, takže jsme s lehkou hlavou mohli zkoušet další a další lesní pěšiny, kde jsme museli odklízet stromy z cesty a přemýšlet zda tohle je opravdu cesta nebo jen stezka zvěře. Po několika závěrečných pokusech projet dřevorubeckými cestami jsme se rozhodli najít cestu zpátky k přehradám a raději si zajet tisíc mil... Dřevorubecké cesty měly na každé křižovatce rozcestník, na kterém byly jména cest (Road 38, Road 82 atp.) a pod každým názvem byl dodatek „No exit". Na to jsme sice již byli zvyklí a vždy jsme vše nakonec projeli, ale zde jsme po hodinovém kolébání cestičkou dojeli na U-Turn nebo cesta prostě končila mladým hustým jehličnatým lesem, kterým by se dalo stěží protáhnout i pěšky. Když jsme se domotali zpátky na cestu (výhled z ní viz foto), která byla již alespoň trochu štěrková, tzn. civilizace byla nablízku, zjistili jsme, že už je pozdní odpoledne...

Davidovi s Hankou se už nechtělo vracet dvě stovky kiláků do Dunedinu (vynořili jsme se z lesů o 150km jinde oproti plánu) a tak jsme si dali spicha v kempu v Pounawea a jeli tam sami. Dunedin je celkem nudné město, kde mají pouze nejstrmější ulici světa (Baldwin street, 35%), kterou jsme vyjeli s pocitem neodvratného překocení auta nazad, ale je vstupní branou na poloostrov Otago Peninsula, kde prý bydlí hodně pro nás exotických zviřátek. Projeli jsme si dokola celou Peninsulu, která má asi 20km na délku a zašli se podívat na Allans Beach, asi 5km dlouhou pláž, kde prej se daj potkat zviřátka. Kupodivu jsme na pláži byli sami. Bohužel úplně. Po počátečním zoufání jsme prošli pláž až na konec ke skalním útesům a už z dálky se nám zdálo, že na malém pahorku postává nějakej týpek ve fraku. Došli jsme až na dva tři metry k němu a málem se pochcali smíchy, když jsme viděli jakým stylem chodí a poskakuje.

Byli jsme tak fascinovaní, že teprve až když odešel (asi se urazil, že se mu smějem), jsme si všimli, že na pár metrů okolo nás v písku a na chaluhách chrápe několik lachtanů. Takže jsme se tam zasekli až do stmívání a čuměli na ně jak na zjevení. Oni na nás ale taky, i když trochu jinak... asi chtěli chrnět dál...

Pátý den jsme vyrazili na Nugget Point, kde kromě majáku a pěkných útesů byla početná lachtaní kolonie a tak jsme na ně od majáku čuměli půl dopoledne.

Podobného, ale daleko bližšího zážitku se nám dostalo v Surat Bay, kde jsme pobíhali okolo lvounů  přímo na pláži a kde se válel i jeden samec Masák, který měl tak půl tuny a celkem z něj šel strach, nikdo se k němu neodvážil na ten metr-dva, jako k těm ostatním.

Jelikož jsme se nemohli zvižátek nabažit, popojeli jsme ještě k průvodci pozapomenuté pláži na Waipapa Point, kde na nás vykoukl z trávy další lachtan, který dal za pravdu varovným cedulím u pláží, které praví, že vás lachtan může stíhat a i dokonce pokousat. Zatímco jsme si tohodle chlapíka s Davidem fotili, holky šly k vodě podívat se na holky, které tam měl lachtan s sebou. Ten se z ničehož nic vyhoupl z travnatého dolíku a vyběhl po nás. Přenechali jsme mu tedy raději naše pozice a bavili se panikou, která vypukla na pláži, neboť lachtan zalehl holkám únikovou cestu ☺

Další zastávkou byly vodopády, kterých je na Zélandu jako v Čechách hospod. Tyto se jmenovaly Matai Falls a následující Panakauni Falls:

Kousek dál byla u cesty Curio Bay, kde jsou ve skále fosílie, což byla dost nuda, kterou ale naštěstí rozehnal pobíhající a tetelící se solitérní tučňák (yellow-eyed pinguin). Odsud jsme dojeli na nejjižnější bod jižního ostrova zvaný Slope Point, kde vskutku nechutně fouká, o čemž (ale i o převládajícím směru větru) by mohly vyprávět zdejší stromy.

Dalšího dne jsme chtěli dojet k západnímu cípu jezera Manapouri, což znamenalo projet lesy po prašné cestě, vybudované při stavbě sloupů elektrického vedení od vodní elektrárny postavené v onom cípu jezera. Cesta do středu Fiordlandu, jak se jihozápadní cíp ostrova nazývá kvůli stovkám fjordů (sounds), nás nadchla krásou přírody. Na fotce je Borland Saddle, což je horské sedlo asi o tisíc metrů výš, než výchozí bod tracku.

V zápětí nás ale přešel humor, protože po třech hodinách jízdy, asi na půl cesty, byla v cestě závora. Asi nějaké sesuvy půdy, na které byla postavena cesta. Nálada mrzla a nepomohl ani pár metrů vzdálený výhled z úbočí Mt. Burns, protože všechnu tu krásu jsme mohli vidět zblízka...

Dojeli jsme tedy zpátky do vesnice Monowai, odkud jsme vyjeli a jeli se alespoň kouknout k nedalekému jezeru Monowai. To nám ale taky náladu nevylepšilo, panč jsem tam chcípl auto, po několika minutách jsme se do něj vrátili, protože nás od jezera vyhnaly miriády sandflies (takový malý krvežíznivý sviněmušky), a už jsem nenastartoval. Takže jsme se polili hektolitrem repelentu a prohlídli auto. Baterie KO.

Dojeli jsme druhým autem do pár kiláků vzdálené rangeří chaty a půjčili si startovací kabely. Nastartovali, a zatímco druhá posádka jela napřed, my jeli vrátit ty kabely. Když jsme se přiblížili k odbočce k jezeru Monowai, auto chcíplo. A už nenastartovalo. Baterie OK. Alternátor KO. Fuck. Jestliže jsem si předtím vybíjel vztek ze závory jízdou 60km/h v místech, kde jsem v opačném směru jel dvacet, nyní mi již trpělivost došla zcela, a auto jsem zcela bez varování insultoval pěstmi a rozmanitými kopy ve stylu kung-fu, které umím od té doby, co jsem viděl film Matrix. Po nějaké době se D+H vrátili zeptat co se dějě, a odtáhli nás do kempu v městečku Manapouri, kde jsme v kempu vykysli po zbytek dne. Po telefonu jsem majiteli autopůjčovny vysvětlil, že jsem rozčarován, ba dokonce rozladěn, natolik důrazně, že druhý den brzy ráno sedl do auta a zajel si 700km k nám do kempu vyměnit alternátor. To nás udobřilo natolik, že jsem mu k té remontáži nakonec i koupil kávu. Zbytek dne jsme strávili na 4WD tracku k Mavora Lakes, kde se natáčely scény k Pánovi prstenů a kde jsme poprvé, a s napětím, přebrodili řeku (Mavora River). Nadšení neznalo mezí a tak jsme to museli zapít v kempu u Mossburn.

...a jedno akční panorama....

...nakonec jsme tu neutopili ani jedno auto...

Osmý den jsme skoro celý strávili ve vnitrozemí na 4WD tracku Nevis Valley, přičemž Nevis je název zaniklé zlatokopecké osady, ke které kdysi původně cesta vedla. To nás ale zdaleka nezajímalo tolik jako slova „31 fords" v popisu tohoto tracku. A jelikož ford je česky brod, vyřádili jsme se dosytosti.

...začalo to tím, že jsme vjeli do mraků a mysleli si, že nic neuvidíme. Pak jsme vyjeli nad ně, a viděli jsme...

...tam na tom pahorku jsem já a zuřivě zaznamenávám genius loci na digitální medium...

...vidíte ty zbytky zdí?

...oblak prachu za námi a zábava před námi...

...vždy to chtělo najít optimální pozici pro dokumentaci. Kdo najde Milenu s kamerou?

...a konečně trocha akce!

...a ještěééé!!

...juhůůůůůůůů!

Asi 70-ti kilometrový track se dá na posledních 14-ti kilometrech zpestřit odbočením na Carricktown track, který je dost vodržku, a proto i zábavnější. Sice nám těch 14km zabralo asi tři hodiny, ale přejeli jsme hory doly, viděli několik zlatokopeckých ruin navíc a jedno devítimetrové roubené kolo na náhonu. Nic uchvacujícího, že... ale za volantem to člověk vnímá jinak ☺ Na fotce je Duffers Saddle (1300m.n.m.).

Večer jsme zajeli do Queenstown, kde jsme si vyprali v „Internet Laundry" (!) a dali si kávičku s Maki, která tu již delší dobu pobývá. Za soumraku jsme podél jezera Wakatipu...

...dorazili do Glenorchy, výchozímu bodu pro několik „Great Walks". My tam byli konkrétně kvůli Routeburn Tracku. Ale o tom až příště, milé děti. Dobrou noc!

linkuj.cz vybrali.sme.sk