jatkum

Napřed byly Vánoce. Pohodička, volníčko, o(b)žerství. Pak Silvestr a Nový Rok. Pohodička, volníčko, o(b)žerství. Komu by se potom chtělo do pracovního koloběhu? Nám ani moc ne, a tak jsme jeli na Zéland.

Obě dvě skupiny relevantních poradců, domorodci a očití svědci, ale i internet, nám na otázku „voe a kam teda?" dali shodnou odpověď. Na jižní. Jižní ostrov je prej o moc hezčí a rozmanitější a je tedy si ho lépe projet křížem i krážem za ty tři týdny, co jsme měli k dispozici. Proletět oba ostrovy za tak krátkou dobu by ani nemělo cenu, tímhle tempem si nikde nic neužijete, i když je Nový Zéland na procestování malá zemička. Tedy v porovnání s Austrálií... Těch pět tisíc km, co jsme na Zélandu najezdili, nám ani nepřišlo.

4. ledna jsme přiletěli do Christchurch, hlavního města ostrova, kde jsme si na letišti vyzvedli auto a viděli naposledy davy lidí. Je to neuvěřitelné, ale jižní ostrov byl téměř liduprázdný, ačkoliv jsme tam byli uprostřed léta a tursezóny. To nám celou dobu výletu převelice vyhovovalo, neboť jsme si po dlouhé době konečně oddechli od čínských a indických dršek, které zaplavily Sydney. U těch nejznámějších turistických atrakcí bylo poměrně dost lidí, ale ve srovnání s Evropou nebo Austrálií... jako bychom tam byli sami. A když jsme pak opustili zpevněné cesty a vyjeli si na nějaký 4WD (čti ofroud) výlet, potkat někoho v prachu cest byla vzácnost a spíš takové blízké setkání třetího druhu, všichni zdravili či mávali od volantu.

Železný oř, kterého jsme si zapůjčili, se jmenoval Nissan Mistral (v Evropě Terrano II), byl nehezký, prakticky minimalistický, ale účel světí prostředky. Jízdní vlastnosti měl excelentní. Menší platforma – menší riziko uvíznutí na vyšším terénním bodu či přelomu, nájezdové úhly i světlá výška nám při naší opatrnosti bohatě stačily, vyjeli a projeli jsme vše, co jsme si zamanuli. Pod kapotou turbodiesel o objemu 2,7 litru, který při svižné jízdě na silnici (s tlustými pneumatikami) i řádění v terénu, žral v průměru deset litrů na sto. Interiér pohodlný a ergonomický. Dobrá práce, Japonče!

Vyřítili jsme se z letiště, natěšení na výlet, s tím, že se setkáme u nejbližšího supermarketu, kde jsme si ještě museli nakoupit zásoby. Majitel autopůjčovny nám jeden poradil. Přes první kruháč rovně, pak druhej doprava a po levý straně silnice to uvidíme. A opravdu, uviděli jsme supermarket, nikoliv však již naše spoluvýletníky Davida s Hankou ve zpětném zrcátku. Nakoupili jsme tedy a chvíli počkali. Několikrát se jeli podívat zpátky na parkoviště u letiště, kde jsme přebírali auta. Kdepak asi soudruzi z NDR udělali chybu? Telefony jsme s sebou neměli, příjemná to změna, ne však v tuto chvíli... Objeli jsme okolí a zazoufali si, že ztratit se na první křižovatce je celkem trapas. Nakonec nás ale spasil nápad, že Hanka má s sebou českej telefen, jako kontaktní číslo na smlouvu. Zavolali jsme tedy do autopůjčovny, kde se nám strašlivě vysmáli a se zalykáním nadiktovali to číslo. A tak jsme vyrazili.

Konkrétně jsme vyrazili na jih, proti směru většiny okružních výletníků. Jako první paráda na nás čekala Banks Peninsula, kulatý poloostrov asi 35km dlouhý, který z moře roste do necelého tisíce metrů nad mořem, takže odevšad skvělý výhled. Je na něm nespočet pláží a je protkán 4WD tracky. Kousek od Diamond Harbour jsme si jeden projeli (Bay View Road), odřeli spodky (aut, ne slipy), poškrábali lak a málem několikrát spadli/sklouzli za srázu (nebyli bychom na tomto místě první). Politi potem a se strhanými rysy jsme dojeli ke konci tracku na štěrkovou cestu a radovali se z toho, že stále žijeme. Po nějaké době nám došlo, že jsme bez zkušeností projeli jeden z nejdrsnějších ůseků. O to větší euforie zavládla, o to větší hlad po adrenalinu nás nahnal do několika dalších tracků.

Unavení a nadšení jsme postavili stany v malém kempu u Pigeon Bay a řádně se zoslavili. Kolem druhé ráno vzniklo toto vynikající historické skupinové foto.

Další den byl celý zahalen v oblaku prachu, který jsme rozvířili po celé ploše Peninsuly. Z Little Pigeon Bay Road byl skvělý výhled na zátoky i oceán, Pettigrews Road a Middle Road zas tvořily skvělou okružní jizdu plnou kochacích míst a drsných cest (nebo spíš náznaků cest). Nejhezčí track se jmenoval Eastern Bays Rumble, což našince potěší pro přítomnost bramborové lihoviny v názvu. Mimoto z něj ale také plyne, že nám cesta nabídne výhledy do několika zátok. Výhledy byly natolik manifik, že jsme se leckde museli podívat dolů k vodě. Takový kousek od hlavního města a skoro nikde nikdo. Hory, pláže, jasná obloha. Místo, kde by se daly strávit týdny. Místo, kde nad mořem se vznáší druhé z mraků.

Nejhezčí byla Flea Bay Beach.

Přes Akaroa Harbour jsme dojeli na okraj Peninsuly, kde jsme narazili na nejlepší kavárnu na světě. Taková osamělá jakoby horská chata u cesty. Za chatou zahrádka s výbornou kávou a ze zahrádky výhled jak... no panoramatique par exeláns.

Přenocovali jsme v kempu Ashburton – Tinwald, kde měli obrovské stromy, jezírko plné kachen a bárbekjů na heslo, které nám nikdo neřekl. Třetí den jsme vyrazili do vnitrozemí na 4WD track Orari Gorge. V průvodci tvrdí, že by se tam nikdo neměl pouštět sám, takže jsme se převelice těšili na cestování divočinou a taky jsme se dočkali. Po projetí asi tisícihlavého stáda ovcí v Tripp Settlement zmizela cesta a my jeli zelení (podstatné jméno), opuštěnými údolími a nakonec se dostali do soutěsky řeky Orari. Tam se idylka rozplynula. Na 17,8km jsme měli přejet mostek, který jsme sice našli, ale byl zavřený. Ne nějakým zámkem, značkou nebo jiným zpochybnitelným způsobem. Betonový jehlany tam pohodili! Ach jo... jelikož na konci tracku jsme měli poprvé brodit opravdovou řeku, byl to smutek, což rozhodně nezlepšilo trmácení se zpátky stejnou cestou.

...Mimochodem, jak to na této fotografii vypadá, tak to i je. Po dvou dnech ježdění místy, kam jiná než ovčí noha nevstoupila, nám začalo pěkně smrdět auto. Leckde se za námi u benzínek a na parkovištích otáčeli lidé. Po bližším ohledání vyšlo najevo, že si v blatnících a na podvozku s sebou vozíme pořádnou kupici hoven. Naštěstí byl poblíž brod...

Náladu pak zlepšil track skrz údolí Valley of the Moa, nejenomže tam bylo pěkně, ale navíc jsme měli takový ten naivní objevitelský pocit, protože tamtudy evidentně už dlouho nikdo nejel.

Vrátili jsme se na silnici, koukli jsme v Oamaru na tučňáky (blue pinguin)...

...a pak se stavili u turistické atrakce Moeraki Boulders, což je asi dvacet kulatých šutrů na pláži. Turistů jak naděláno (asi 20) a všichni se u toho fotili jak blbí. Okolní skály jsou z vápence a ty koule z citrínu. Zajímavej kontrast, ale škoda to i fotit... Přes Ramrock Road, která vedla přes opuštěnou zlatokopeckou usedlost jsme se chtěli dostat do Middlemarch. Ale nějak nám, nebo autorům průvodce haproval odometr a tak jsme se ztratili v horách. Za tmy jsme dojeli na nějakou asfaltku, což jsme považovali za znak civilizace a proto jsme se utábořili u nedaleké řeky s tím, že zítra už někam trefíme. Tenhle obrovskej strom nechali dřevorubci osamělej na vrcholu kopce v dávných mýtících dobách.

Jelikož je ale celej ostrov rozdělenej plotama (kvůli ovcím a jinýmu dobytku) a všecko někomu patří, i my jsme museli přes nezamčenou bránu vjet někomu na pozemek. Zanedlouho přijeli dva dosti podivní muži, kteří nám povolili tam přespat a přes všechna naše očekávání nás ani nepřišli v noci zavraždit motorovou pilou...

Když jsem u těch bran a plotů – následující fotka dobře ilustruje, proč musely holky asi tak dvacetkrát za den vylejzat z auta ☺

Už mě bolí ruka, takže...
...tu bí kontinjůt....

.... A příště více fotek a méně textu, že... tak tedy STANIŽ SE!!

linkuj.cz vybrali.sme.sk