jatkum

Asi tak týden před Vánoci jsme si udělali zajímavý výlet. Zajímavý pracovní výlet. Ano, je to tak, ačkoliv to zní navýsost nepravděpodobně.

Pro jednu telekomunikační společnost jsme v Sydney naložili čtyři serverové skříně nacpané zbrusu novými mašinkami, které se jmenovaly Motorola Qantaar, nějakým tím příslušenstvím k nim, jednu skříň na baterie, pak asi dvacet baterií zhruba podobného formátu, jako jsou ty ze škodovky, a zhruba kilometr káblíků trčících do všech stran. Auto pod vahou skřípělo, ale podlaha, ač letitá, se kupodivu neprolomila.

Záměrem bylo dojet s tim elektronickym bordelem šestset kiláků podél pobřeží jižně od Sydney. Tam v okolí města Bega, které je kousek od hranice se státem Victoria, najít tři televizní vysílače, kam ty kvantary bylo třeba ubytovat a pak se večer vrátit.
Už první část mise nešla tak zcela podle plánu, protože těch několik tun motorolího materiálu radikálně snížilo naší průměrnou rychlost (ta spadla asi až na dva machy) a na místo srazu s telekomunikačními techniky jsme dorazili asi s tříhodinovým zpožděním. Vedoucí teleparty byl mladej tlustej vyhula, kterej oznámil, že zhruba ví, kde je první věž. A taky, že neví, jak tam jako my s tou naší krabicí dojedem. Hned nato sedl do svýho služebáku, kterej měl pohon všech čtyř kol a světlou výšku jako náš truck. Sjeli jsme nejprve z dálnice, pak ze silnice první třídy, pak ze silnice, pak z polňačky a najednou jsme byli v lese na takové... pěšině.

S vozidlem určeným pro nákladní dopravu mě přepadala lehká klaustrofobie, ale co, jsme placení od hodiny, a jelikož teleparta v offroadu zmizela v prachu, hrabaje hlínu pod plynem i do zatáček, pomalu ale jistě na jedničku jsme se sunuli dál. Pěšina byla čím dál tím drsnější, strmější a užší a šplhala se po úbočí hory Mt.Vanderra (1478 m.n.m.). Vzhledem k tomu, že vesnice, ve které jsme opustili zpevněnou cestu, byla 350 m.n.m., převýšení, které jsme dosud překonali, bylo zanedbatelné. Asi po hodině plazení se lesem jsme konečně začali významně stoupat. Dalo se to poznat tak, že ačkoliv jsem měl nohu až na podlaze, auto se sotva sunulo do kopce. Aby byla nějaká prdel, z pěšiny se stal náznak pěšiny na holé skále poseté kameny. Každou chvíli bylo třeba něco objíždět, což nebylo zase až tak prosté, protože z jedné strany byl asi na půl metru skalnatý svah a z druhé strany, tak na metr, okraj cesty a pak už jen strmé úbočí hory, které po desítkách až stovkách metrů končilo v zeleni deštného lesa. Několikrát musel kolega David Závozník vystupovat a ukazovat mi, jak nespadnout dolů nebo neurazit diferenciál.
Asi po dvou hodinách a stovce horkých chvilek jsme dorazili na vrchol, kde okolo vysílače zevlovala teleparta a všichni intenzivně telefonovali. Vzhledem k tomu, že na nás museli minimálně hodinu čekat, mi přišlo divný, proč je pořád ještě zamčená brána. Vedoucí vyhula hnětl macatý svazek klíčů, který byl po nás poslán z jejich telezákladny, a koukal na nás s velice dramatickým výrazem na tváři.
„Klíče nepasujou do zámku, musíme zpátky a pak to ňák vyřešíme."
Konsternovaně jsem konstatoval, že tohle je v Ozíkovská klasika, že se neni ani nad čím podivovat a navrhnul jsem najít řešení zde, abychom se pak třeba nevraceli jako banda dementů z půli kopce nazpět. Návrh byl zavržen, ale konstatování přijato se souhlasným brbláním.

Obrátili jsme se tedy a šinuli se dolů. Začalo mrholit a z některých úseků cesty se stala blátivá skluzavka. Už dlouho jsem si tak skvěle nezasáňkoval, navíc značkové sáňě od Isuzu byly opravdu vynikající a poskytly nám nespočet skvělých adrenalinových zážitků. Po asi hodině sjezdu a závěrečném skluzu té nejhorší části cesty necesty jsme v zatáčce narazili na telepartu. Málem doslova. Sehnali pána z rádia Power FM, místní perly velmi krátkých vln (typu shitradia Impuls), který nám odemkne! Hurá! A tak jsme se jako banda dementů obrátili v půli kopce a s chutí vyrazili nazpět na vrchol...
Pán z Power FM vypadal trochu jako Petr Novotný a měl i podobně debilní kecy. Ale odemkl.

Se soumrakem jsme dojeli nazpět do vesnice, kde začínala silnice a prejže „Tak a teď pojedem na Mt.Mumbulla!" To jsem konstruktivně zamítl, protože životnost našeho trucku na podobné cestě ve tmě by byla limitně blízká hodnotě nula minut.
Tak, ale co teď?! Přece ten zbytek Motorol nepovezem zpátky! Kluci z jelou ekspresu tu musí přespat. Ale kdo to zaplatí? Nikomu se nechce? Kluci z jelou ekspresu pojedou zpátky? Né, to né?!
Kluci z jelou ekspresu tedy dostali hotelovej pokoj, sto babek na občerstvení, a na výraz vděčnosti telepartu upili a vyklepli v kulečníku. Teda asi, kdo ví...

Druhý den ráno nás probudilo nesmělé ťukání asi v deset hodin. Teleparta se vrátila z průzkumu s tím, že jeden vysílač našli a druhý ne. Ale že na tom někdo maká. Cesta na Mt.Mumbulla (taky 1400něco) byla podobná, akorát ještě kluzčí, protože vytrvale mrholilo, a za pár hodin jsme byli na vrcholu a teleparta zevlovala okolo vysílače a intenzivně telefonovala. Vzhledem k tomu, že na nás museli minimálně hodinu čekat, mi přišlo divný, proč je pořád ještě zamčená brána.
„Copak, nemáme zas klíče?", hodil jsem po nich třeskutým vtipem, ale nepostřehl jsem ani náznak smíchu... Ty Ozíci jsou fakt dementi. Žádný pán z rádia nebyl po ruce a tak po krátkém brainstormingu padlo rozhodnutí přeříznout řetěz na bráně a nechat kontraband v buňce, ke které jsme klíče měli. V buňce byla kuchyňka se záchodem. Televedoucí se chvíli zdráhal nechat serverovou skříň na záchodku, protože stála 400tisíc dolarů, ale pak jsme ji tam přece jen nechali na pospas hmyzu.

400tisíc jedna skříň?!! A kurnik. Po kilometrech jízdy v terénu a po prašných cestách byly Motoroly pokryté vrstvou červeného prachu, protože nám nedoléhá zadní roleta, tedy vlastně spíše vrstvou prima blátíčka, protože nám do boudy teče a celou noc chcalo... Trochu jsem to zkusil opucovat, ale spíš jsem si zamazal ruce a rozpatlal bahno i tam, kde ještě nebylo. Tak jsme se aspoň s Davidem pokusili nesmát a tvářit se jako by nic. Nikdo to ani moc nekomentoval...

Sjeli jsme pralesem (rostly tam takový hustý terastromy – sekvojovce) zpět do údolí a vyrazili k třešničce na závěr. Hora Peak Alone byla ještě o sto metrů vyšší než ty dvě předchozí a byla to ta, po které teleparta rejdila po ránu, asi tři hodiny, offroadem, až urazili vejfuk a vysílač stejně nenašli. Ale dostali lepší mapu, tak snad že to teď trefíme. Trefili jsme. Několikrát jsem to chtěl po cestě obracet, že dál nejedu, že jsem ještě příliš mlád na to, abych zahynul, ale vždy mě teletlusťoch ukecal. Posledních padesát metrů od vrcholu jsme jeli asi půl hodiny, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme dojeli až tam, protože se nám naskytl jedinečný pohled, nečekané překvapení, které nám teleparta přichystala, asi v návalu vděčnosti, že jsme přeci jen dorazili. Brána byla odemčená! Ne u vě ři tel né.

Do Sydney jsme dorazili asi o půlnoci, s truckem téměř neviditelným pod vrstvou bahna. Ačkoliv okolo něj hodinu pobíhala smečka Indů s hadicema, wapkama a kýblema, bahna jsme se nezbavili úplně.
Výsledek výletu byl nakonec celkem uspokojivý. Dvě proražené pneumatiky. Bouda byla orvaná od větví už předtím, ale po tomhle 4wd výletu to pan majitel už nevydejchal a nechal ji udělat novou, čímž jsme přišli o ty desítky cool grafitti. No a asi dva měsíce potom, na pravidelné prohlídce a výměně kapalin, se přišlo na to, že je prasklá hlava motoru, a že někde něco nemaže.

Zde je několik fotek dokumentujících zkázu titaniku (když si najedete kursorem na fotku bude tam i popisek):

linkuj.cz jagg.cz vybrali.sme.sk