jatkum

Tak koupání s Aboriginci ve vlastní šťávě nám nepřipadalo jako natolik exotická atrakce, abychom si ho vyzkoušeli, přestože byl tento adrenalinový zážitek zcela zdarma. Opustili jsme Katherine a dofrčeli do Gregory NP, kde jsme si, asi z momentálního pohnutí mysli špatným směrem, rozhodli dát procházku zvanou Escarpment Lookout Walk. A proč špatným směrem? Protože jsme se unavení a celkem pozdě odpoledne pustili do tříkilometrového stoupání na kopec slibující výhled na údolí Victoria River.

Pěkný, to jo, ale při západu slunce by přece jen každej slušnej člověk měl sedět nad studenym Crown Lagerem a rozbahňovat si vyschlé hrdlo zanesené prachem cest. K tomu ve zdejší pustině poslouží jedině roadhouse Victoria River Crossing Inn.

Ráno jsme popojeli o kousek dál na místo, kde je jiná pěkná procházka, tedy procházka alespoň ve srovnání s Escarpment L.W., která se jmenuje Joe Creek Walk. Joe si u nás utrhnul pořádnou ostudu, neboť slibovaný creek byl suchý stejně jako pěšinka, po které jsme šli, ale na druhou stranu to zas až tak nevadilo. Červená země v kombinaci s palmami a skalními převisy, pomalovanými Praboriginci, stála za to šplhání.

Když jsme se vrátili k batmobilu, zuřilo pozdní dopoledne, což znamená, že první, co člověka napadne, je nastartovat klimatizaci a zůstat v jejím dosahu odnevidim donevidim. Donevidim bylo v našem případě jen pár hodin, než jsme dojeli do Keep River NP. Nejprve jsme naletěli informační tabuli, která nám doporučila jet ke Cockatoo Lagoon, kde si prý můžeme udělat příjemný piknik a pozorovat přitom jedinečný ekosystém. Nejenomže se tam nebylo kde posadit a najíst, ale nebyl tam ani život, který by se dal pozorovat, dokonce ani ti Kakaduové, po kterých dostala laguna jméno. Ani ta laguna tam nebyla. No a obědvat vestoje u smradlavý bažiny se nám nechtělo, tak jsme se šli najíst do Gurrandalng, což je startovní pozice pro asi osmikilometrovou procházku, která potvrzuje pravdivost motta Keep River NP „Small park, big scenery". K už tak zajímavé podívané přispělo ještě nedávno vyhaslé požářiště, které kontrastovalo se zelení okolní bushe a rozmanitostí skalních útvarů všude okolo nás.

Stihli jsme ještě jednu trochu kratší procházku – Jinumum Walk, která vedla pohodlně údolím Keep River až k velkému sklanímu převisu, kde se kdysi povalovali Aboriginci a čmárali tam na skálu. To ale nebyl ten zlatej hřebík, tím byly desítky baobabů nejroztodivnějších tvarů, rozsetých po celém údolí. Že prej strom vzhůru nohama... no... asi jo ☺

K večeru jsme dorazili na hranice Northern Territory a Western Australia. Tam nám pan ranger prohlídl věci, jestli nepašujem nějaké škůdce či agronemoci, a auto, jestli jim nevezem nějakýho Cane Toada , což je zlá žravá žába, co se ráda přemnožuje a pak ničí úrody, a co se zákeřně chytí podvozku vašeho auta a dělá černýho pasažéra. A jelikož jsme byli čistý, šlápli jsem na pedál a hurá přenocovat do Kunnunura. Na ten pedál jsme ale šlápli příliš a posledních padesát kiláků se odehrálo tempem šedesát kilometrů za hodinu na pětku, a sedmdesát otčenášů a zdrávasů za minutu, a takto jsme dojeli na hodně řídký benzínový výpary až do města. Jediná pumpa na asi 400 kilometrovém úseku byla zavřená, což nás celkem nemile překvapilo, protože jsme tak trochu počítali, že tam naberem. A vsadim se, že jsme nebyli ten den jediní.

Už jsme dlouho nebyli v žádném přírodním parku, a tak jsme hned brzy ráno lačně zamířili do Mirima NP kousek za městem. Nejmenší národní park v Austrálii je malej kus země, asi jen 20x10km, tak jsme ho prolezli křížem krážem. Říká se mu Small Bungles, čímž je míněno, že to tu vypadá jako ve slavném, ale špatně přístupném parku Bungle Bungle , akorát je to tu menší. Parku se taky přezdívá Hidden Valley, a při hledání tohoho schovanýho údolí jsme se několikrát ztratili, možná taky proto, že jsme v něm byli a tak jsme ho nemohli najít a taky možná díky intenzivnímu kochání se krásami přírody. Holt nic se nemá přehánět a u kochání to platí dvojnásob!

Zas přišlo 40-ti stupňový vedro a tak jsme prchli do auta, že se dojedem někam pokoupat. A v tom se to stalo. Tenkrát poprvé. Nevim, jak se to jmenuje, pokud to má vůbec jméno, ale než začla klimoška klimoškovat, zpotili jsme se na 100% těla tak brutálně, že jsme během asi dvou minut vypadali jako bychom zrovna vylezli i s oblečením z bazénu. Masakr. Kdo se někdy potil rychlostí litr za minutu, ví o čem tu mluvim. Ví vůbec někdo o čem tu xakru mluvim?! ☺

Dojeli jsme k The Grotto , což je sto metrů hlubokej koupák v padesát metrů hluboký skalní propasti. Bohužel, jak už jsem jednou zmiňoval, byl zrovna jako naschvál konec suchýho období, a tak v díře nebylo sto, ale asi jen osmdesát metrů vody, a tím pádem tedy spíše slizu, který by se dal krájet na kostky a prodávat zamraženej pod názvem Špenát, aniž by třeba i Pepek námořník poznal na první pohled rozdíl. Takže smůla bejby... Nepřesvědčil mě ani jeden ze tří zkouřených plkajících lidí sedících na okraji jezírka, který se blaženě co chvíli šel do toho zeleného želé převalovat. Překvapilo mne, že se vůbec propadl skrz hladinu...

Situaci zachránil třicítkovej bazén v městečku Wyndham. Těsně předtím, než jsme se začali definitivně rozpouštet v důsledku přehnaně dlouhého louhování, jsme vylezli zpátky do vedra, avšak takto pozdě odpoledne nám již nehrozilo samovznícení. Vyrazili jsme na zdejší unikátní podívanou, která se jmenuje Five Rivers Lookout . Je to výhled do Cambridgeského zálivu, kam se na poměrně malém úseku (a na dohled) vlévá pět řek – King, Pentecost, Durack, Ord a Forrest. Navíc se kilometry od zálivu rozprostírají „vaste mud flats", co to je v češtině nevim, ale jak přijde příliv v období dešťů, kdy jsou řeky nejmocnější, tak se voda rozlije daleko do krajiny, a když ustoupí, zbydou tisíce bahenních jezírek. Když jsme tam byli my, byla už skoro všechna vyschlá, tvořila takovou zajímavou velemozajku a my jsme dlouho nevěděli co má tahle šaškárna znamenat. Jsou totiž všude, i ve městě. Vymysleli jsme mnoho teorií, s nimiž se tu ale raději nebudu šířit...

Sedmnáctý den měl býti dnem návštěvním. Chtěli jsme navštívit zdejší krokodýlí farmu. Už ráno bylo velice faunózní, k snídani nás přispěchala pozdravit agama límcová. Přiskotačila si to po zadních a velmi originálním běžeckým stylem. Ačkoliv jsem se na ní snažil býti co nejstrašidelnější, aby se nasrala a výstražně roztáhla límec, nezabralo nic. Asi jsem nebyl dostatečně výhružnej a nebrala mně, i přes mou veškerou snahu, jako ohrožení... ts ts ts....

Pak jsme asi dvě hodiny čuměli přes ušmudlané čelní sklo batmobilu na vrata krokodýlí farmy, než nám došlo, že „seven days a week" znamená v oziangličtině „když máte štěstí a narazíte tu na někoho z nás". Nás tohle štěstí bohužel minulo. Tuto velice netradiční neprohlídku s neprůvodcem si s námi užila ještě nějaká rodinka, která po postěžování si nám odjížděla z farmy se stejnou euforkou jako my.
Rozhodli jsme se uklidnit zopakováním si včerejška. Bazén byl super i napodruhé a výhled na soutok pěti řek by se dal skousnout klidně i napočtvrté. Odpoledne jsme z tý strašlivý díry vyrazili dál na západ a zastavili se v Turkey Creek [Warmun roadhouse], kde nás přesvědčili, že fish&chips může bejt dobrota, pokud se to umí.

Noc jsme strávili v Halls Creek, což byla další strašlivá díra, ve který bydlelo asi 80% Aboriginců a všichni do jednoho byli na sračky a o to uřvanější, hysteričtější a obscénější.
Prostě stejnej problém co ve městech, ale v daleko daleko větší míře, obecní rozpočet není dost velkej na to, aby se investovalo do prevence či osvěty. Represe taky neni zadarmo – na 1300 obyvatel 15-ti členná policejní stanice. Na 1300 obyvatel sedm „sobering shelters" neboli míst speciálně určených pro vystřízlivění ožralých domorodců. Lepší než je nechat jít domů a zmlátit zbytek rodiny, nebo se poblít a usnout v tom někde na chodníku... Jeden vyvoněnej fešák nás oslovil bezzubými ústy, z nichž vycházely pouze neartikulované zvuky. Na můj tázavý pohled si odchraptěl, nebo co to bylo, a zkusil to znovu. Opět neúspěšně, he hue heuuuuu – bue uuumm... Vyžádal jsem si třetí pokus, v němž bylo rozumět alespoň jednomu slovu – ‚smoke!‘. Dal jsem mu teda velblouda a udělal si tak z něj nejlepšího kámoše. Takže rychle pryč, než bude chtít pokecat a podat ruku.
V kempu u bazénu jsme potkali manžele sympaťáky ze Sydney, tak jsme popili a udělali si z nich soupoutníky na několik dní. Zapadli jsme do jediné zdejší restaurace, která si s domorodci poradila jednoduše. Vstup pouze ve slušném oblečení s límcem a z pípy teklo předražené [ale výborné] pivo Broomeského pivovaru Matso`s. Upravený dvůr s bazénem. Oáza v pravém slova smyslu.

Dalšího dne jsme si s nimi chtěli půjčit 4WD Toyotu (to jako terénní) a jet se kouknout do Wolfe Creek , kde je druhý největší meteoritický kráter na světě. Nejenom, že na fotkách vypadá úžasně, ale navíc v kinech proběhl film, který je právě o lidech, kteří přijedou campervanem ke kráteru a všechny je povraždí šíleným způsobem obstarožní šílený maniak. Film je podle skutečných událostí a maniaka dosud nechytili, tak se šel možná na film podívat do kina. Taky hustý.
Jedinej, kdo offroady v týhle díře půjčoval, byl nějakej vidlák automechanik a prejže ‚six handrts per dej‘. ‚Tak to si naser, panáčku‘ nebyla správná odpověď pro získání slevy, a tak jsme mohli tak akorát s brekem odjet na jedinou atrakci v díře, která se jmenovala honosně The China Wall. Ve skutečnosti to je křemencová žíla asi metr mocná, až tři metry vysoká nad zem a táhne se pár set metrů do kopce... Zajímavá to věc, ale Wolfe Creek je Wolfe Creek béééééééééééé.

Další zastávkou bylo městečko Fitzroy Crossing, což je v češtině Ficrojí Brod, čili brod přes řeku Fitzroy. Taky tam byla tma i ve dne a všichni příslušníci majoritního etnika mlsně kroužili okolo jedinýho bottle shopu ve městě, na kterym byla cedule „Take away alcohol only for customers with vehicle". Masakr, extrém. A divný, že z toho ještě někdo neudělal rasistickou aféru. Kterej zhulákanej domorodec by si asi tak mohl dovolit auto, když veškerou podporu prochlastá, že... I když i tohle je prevece a navíc nic nestojí. Probodáni závistivými pohledy jsme si zakoupili láhev vína a já si řekl ještě o 6pack piv. A prej ‚30dollars, please‘. ‚Co?!!‘ ‚Když si mladej pane koupíte dva 6packy, bude to za 20 za oba.‘ ‚Cože?!!‘ ‚To je kvůli nim, většinou nemají na víc piv najednou, k ožrání jim stačí málo a proto jsou kusový piva tak drahý.‘ Hustý, hehehe. Good onion.

Jelikož letos zrušili odpolední plavby do soutěsky Geikie Gorge kvůli nezájmu lidí způsobeného vedry, váleli jsme si celej den zadky u bazénu a bbq. Večer jsme zakončili se Sydňany u divné karetní hry. Náladu nám malinko pokazila historka od recepční, že asi před hodinou vyhazovali z cesty u recepce dva hady, kterým se říká King Brown, a kterým neradno přišlápnout ocas... Hlavně, když nejbližší nemocnice je stovky kilometrů daleko.

Ráno jsme vyrazili natěšení na onu plavbu po Fitzroy River skrz Geikie Gorge. Za městečkem Fitzroy Crossing je v řece velká duna, která je vlastně takovej velešpunt, a tak je celoročně v soutěsce hluboká voda, což znamená hodně zviřátek a hlavně hodně prostoru pro plavbu. A navíc je k tomu licencovaná jediná loď, takže jsme pluli téměř tichem.

Plavba trvá asi dvě hodiny a už během ní začalo být horko. Takže následoval klasický itinerář. Auto, klima, klima, klima, bazén v Derby. Derby je město, kde je druhý největší rozdíl mezi přílivem a odlivem na světě – 11m. Ten den byl „jen" 8,5m. Pozorovali jsme západ slunce na zdejším přístavním mole, a asi po půl hodině šli zpět na břeh dát si veču do hospy. A během tý půlhodiny zmizela celá, celkem dost široká, pláž. K večeři jsme se rozhodli ochutnat další speciality zdejšího kraje. Krokodýlí směs ze zeleninou byla super, ale když donesli Mileně bahenního kraba přes celej talíř, kterej na ní koukal takovýma vypoulenýma očima, muselo dojít k výměně talířů ☺ a já se pak asi 40 minut piplal takovou pidividličkou v nožičkách, klepetech a klepítkách.

Jo a kousek od Derby je skvělej prastarej baobab, do kterýho kdysi dávno zavírali vězně, a proto se taky jmenuje Boab Prison Tree. Je vykotlanej a tak trochu bizarní. Hele.

Jelikož se nám výlet chýlil ke konci a jelikož už jsme neměli nervy na komáry a vedro, pronajali jsme si holopokoj v hostelu v Broome, kde byla akorát postel a klimatizace. Přesně jak jsme chtěli. Dostali jsme instrukce, že do klimošky hodíme babku a na tu to pojede čtyři hodiny. Spokojeně a s vidinou spánku v příjemně chladném pokoji jsme vyrazili na prohlídku krokofarmy Broome. Ve farmě mají krokouše všech možných druhů i velikostí a společné mají akorát to, že někde někoho pokousali a tak je dali jako problémisty do tohodle pasťáku. Samozřejmě jsme nepropásli krmení. Bylo to zajímavý, ale stejně bych to radši povolil střílet. Na první fotce je krokouš a na těch dalších třech jsou aligátoři, a ti jsou velice veselá kopa. Na prvních dvou fotografiích se tlemí a my nevíme čemu, a až teprve na třetí fotografii přichází na scénu pan srandista, který dělá vtipnou scénku s kuřecím pařátkem.

Večer jsem rozměnil dle instrukcí nekolik drobných babek a naházel dvě z nich pro prvních osm hodin do klimošky. Asi po dvaceti minutách to přestalo foukat. Asi vítr, Máchale. Oběhal jsem hostel, seřval kdekoho, otloukl si pěst o kdeco, ale bylo mi to houby platný, a tak jsem se z toho vzteku šel vypotit. Až druhej den nám odpojili rozbitej timer a foukalo to furt, takže alespoň poslední noc jsme se vyspali do sytosti.

V Broome maj super bílý pláže se zelenomodrou vodou Indickýho oceánu, strávili jsme den na Town beach, slavné Cable Beach a okolo skal a majáku na Gantehaume Point. Broome je městem perel, to taky stojí za okuk. Co ale stojí za okuk víc, je pivovar Matso`s . Vaří si sedm druhů vlastního piva, ochutnal jsem všechny a maj teda zajímavý kousky. Kromě těch klasických mají i s citrusovým ocasem, aniž by to bylo na škodu (!), s čokoládovym chuťovym dozvukem (což už se teda dvakrát po sobě nedá) a navíc tam výborně vaří. Obstojná to rozlučka s naší cestou. Akorát taková... trochu v mlze...

linkuj.cz jagg.cz vybrali.sme.sk