jatkum

Udělali jsme si nedávno výlet po Severním Teritoriu a severu Západní Austrálie. Začali jsme v Alice Springs ležícím v rudém centru Austrálie a skončili o tři týdny později v Broome na severozápadě kontinentu. Pokud máte zájem, skoro všechna místa, kde jsme byli, a o kterých bude řeč, si můžete najít na téhle mapě .

Najeli jsme 6500 kilometrů níže odhaleným batmobilem, kterému se odborně říká Wicked campervan, jináč to ale byla Toyota TownAce (to jméno příliš pouštním podmínkám nenahrává, že...) a tenhle konkrétní kousek se jmenoval Fantastic Four, podle jednoho nejmenovaného komixu. Hádejte proč.

Na té poslední fotce už je v pozadí, asi 50 km daleko, největší šutr na světě jménem Uluru (Ayer's Rock). Batmobil jezdil dobře, přestože nás strašili 14ti litrovou spotřebou, při opatrné jízdě (do 120kmph), kterou jsme provozovali celou dobu z důvodů ekonomických i bezpečnostních (po silnici se tu prochází až moc zvižátek), nám to žralo desítku, což je v případě, že si s sebou vezete bydlení a dvoulitrovej motor, docela oukej. Mimochodem, měli jsme tam klimatizaci, kterou jsme si nezaplatili, asi error, ale zachránilo nás to, protože když venku panovala 50tistupňová výheň, my měli příjemných 30 a někdy i míň...

Dodávku nám v Alice Springs (asi 15tis. lidí) předával asi šedesátiletej páreček přiopilých sympatických špindírů, takže papírování trvalo chvilku a pak... nohu na plyn (opatrně) a tadá. Zásobili jsme se konzervama, vodou, palivem a vyrazili směrem k nadkameni, kterej měl být naší první zastávkou. Nestihli jsme to a vykysli na noc v roadhousu v Curtin Springs. V Outbacku toho moc nenajdete, sem tam je v poušti nějaká ta osada Aboriginců, ale tam se nejezdí, tam je nonstop ožráno do němoty a nebezpečno, jinak nikde nic. Proto jsou na hlavních highways jednou za pár set kiláků roadhousy, kde se dá nakoupit, natankovat a doplnit voda. Až na tu vodu, za kterou se neplatí, je všechno brutálně předražení. Zatímco bezolovnatej benzín stál v tu samou dobu v Sydney 108centů litr, cena v poušti byla průměrně 155-160cpl, ale leckde i 175cpl. Stejně tak nás polekala trojnásobná cena piva v Curtin Springs. Ale ten prach z cest se z jazyka spláchnout musí, že...

Druhej den jsme si obešli Uluru, což je asi devítikilákovej okruh. Uluru je šutr, kterej je asi 8km do hloubky a kouká z něho jenom trocha nad zem, ale i ta je ohromná, velká, moc velká, fakt že jo! Leží v přesnym geografickym centru Austrálie, zabořenej do tý placky a prostě se tam jen tak vyskytl nebo co, nikdo neví jak a kdovíjaktovlastně bylo. Každopádně už z desetikilometrový vzdálenosti, když jsme se blížili batmobilem, jsme čuměli jak tele na nový vrata a pak jsme v tom pokračovali do tý doby, než jsme odjeli.

Ještě jsme si udělali procházku skrz Valley of the winds (Údolí větrů), dalších deset kiláčků mezi Mnoho Hlavami. Mnoho Hlav neboli Kata Tjuta neboli The Olgas jsou obrovskej sklalní blázinec asi 50km od Uluru. Neuvěřitelně velký, barevný a rozmanitý, a byli jsme tam sami, protože jsme vyjeli na konci období sucha, kdy jsou největší vedra a v tom nikdo nikam hlavu z klimatizovaných prostor nevystrčí. Navíc v Kata Tjuta jsou dvě trasy, kudy se dá jít. Jedna je lehká skrz soutěsku mezi dvěma skalními masivy a ta druhá je Údolím větrů. Takže i za plný sezony by jsme asi moc lidí nepotkali, protože do údolí se musíte dostat dost krkolomnou cetou, která i nám mladým a neklidným zabrala asi hodinu a půl.

Třetí den jsme si prošli onu důchodeckou trasu v Kata Tjuta, jeli se ještě jednou mrknout na ten velkej červenej posvátnej balvan. Tu jsou ještě další obrázky hlav. Ta první fotka je jenom zachycením krásné kompozice a žádné dokumentaristické ambice nemá. Na té druhé si všimněte na první homoli zleva toho malýho zelenýho. To jsou vzrostlé stromy. Na čtvrté fotce jsme zrovna vyšplhali na vrchol průsmyku, který vede do údolí. Teď nás čeká asi kilometrovej sestup po klikatící se cestičce.

Dojeli jsme ke King's Canyon NP, což je takovej pěknej velkej kaňon v poušti a řeka, v době, kdy jsme tam byli my, připomenutá pouze pár jezírky, si s ním tedy pěkně vyhrála. A asi i dlouho. Jelikož bylo 38 ve stínu, prošli jsme se akorát po jeho dně. Pak jsme si zajeli se podívat na malý kaňon Kathleen Springs, kde byl stín, cestička a ani noha, ale za fotku sem to zas nestálo. U té první fotky si nahoře všimněte asi pětimetrové lávky mezi druhým a třetím výběžkem zleva, a dosaďte si tam dvoumetrovýho človíčka, abyste dostali představu o jeho velikosti.

Další den jsme si přivstali, což jsme si časem zvykli, aby jsme unikli vedrům, a vyrazili obejít kaňon vrchem. Mouchy, kterých je v poušti neuvěřitelný množství, bohužel taky vstávaj brzo, ale to, že nám lezly hlavně do držky, nosu a očí, nám nezkazilo pohled na tu parádu. Vršek kaňonu je obklopen tisíci homolovitých skalních dómů (5-50m) , taková přírodní Kambodža. Ehm. Na poslední fotce je zachycen prapodivný elipsoidní grafický výjev na stěne kaňonu, kterýsnad nemůžeme dávat za vinu erozi, je to jasný důkaz mimozemských civilizací (vertikálně má elipsa přes 50m). Zavolejte Dänikkena.

Jelikož cesta okolo trvá asi 4 hodiny, vrátili jsme se v hroznym vedru, vysušený jak tresky (doporučujou tu litr vody na osobu a hodinu chůze, ale kdo se s tim má tahat, že jo, osm litrů vody na zádech...) a nasraný na přírodu, že stvořila mouchy. Popojeli jsme tedy do roadhousu s velbloudí farmou King's Creek, kde jsme si v chládku dali vynikající camburger (velbloudí hambáč) a skvělou evropskou kávu. Nabyli jsme tedy tady sil a přes roadhouse v Mt.Ebenezer (kde jsem si koupil svůj epesní uluří klouboucheck) jsme dorazili na křižovatku s nezpevněnou cestou k Henbury Meteorite Craters NP. V Alice Springs nám sice zakázali jezdit po nezpevněných cestách a neplatí na nich silniční asistenční služba, ale co, to si přece nenecháme utéct. Po pěti kilometrech pomalýho drncání jsme si říkali opak.

Nezpevněný cesty jsou zničený 4WDautama, jsou plný tzv. rolet, což je drncačka, po který se dá jet po malu a uvařit, nebo hodně rychle a roztřást batmobil na součástky. Navíc jsme měli posledních pár litrů vody, nalejt to do chladiče, tak chcípnem žízní, a nepotkali jsme 20km až k odbočce na krátery ani jedno auto. Od odbočky ještě pět kiláků ke kráterům, vedlejší nezpevněná už ani cestu moc nepřipomínala a začalo se stmívat. Mimoto okolo cesty i na ní postávali velbloudi, takže cesta byla napínavá, místy až moc na mý nervy. Dojeli jsme s tmou a čekalo tam na nás vyznačený parkoviště, naučná stezka, přístřešek, ale voda nikde. Kouknul jsem do knihy návštěv, v průměru sem jezdí tak jedno auto za dva dny. V případě poruchy snad neumřem. Hurá.

Na druhou stranu jsem předtím nezažil opravdovou noc v přírodě. Odříznuti od civilizace. Uprostřed pouště. Nejbližší silnice 25km, nejbližší roadhouse 150km, o něčem jako je osada nebo dokonce město nikdo v okolí nikdy neslyšel. Totálně tichá noc. Tichá ve smyslu osvobozená od zvuků civilizace. Jinak zvuků přírody bylo až až, naštěstí pro naši civilizací deformovanou mysl byl úplněk a tolik hvězd co nikde jinde, takže bylo vidět na 100 metrů a vrhali jsme zřetelný stín. Padlo několik hvězd a litrů vína. Oh yeah.

Na tý druhý fotce je i jeden z menších kráterů. V tom největším kráteru (asi 100m) se pásl velbloud a na jeho místo kdysi dopadl meteorit velikosti 200l barelu (105kg). Príma díra v zemi. Foto. Odjezd. Drncání. Doplnit zásoby v Alice Springs a hurá na West MacDonnels Ranges NP.

Dnes ještě stihnem Ormiston Gorge. Asi desetikilometrová trasa nás provedla po výhledech na obrovitánské údolí pod hřebenem MacDonnels a nakonec do skalní soutěsky (=gorge) Ormiston Gorge. Jako skoro všechny soutěsky, které jsme viděli, byla vyschlá, ale díky tomu jsme jí mohli prolézt a ušetřit si tak druhé přelézání hřebenu. Po třech hodinách pochodu na skalách, loukách a na slunci byl pochod ve stínu soutěsky balzámem. Za celou dobu pochodu jsme nikoho nepotkali, ani v zde soutěsce, když tu najednou se zapadajícím slunkem tu začalo být dost živo. Co chvíli se ohlížíme za pohybem ve skalách a během půhodiny jsme obklopení malými klokánky. Postavu tak metr, šedohnědí, koukají na nás co tam děláme (asi moc lidí tu dlouhou trasu nechodí), odváží se však max na deset metrů a při našich vstřícných krocích prchají. Jmenují se Rock black-footed wallabby. Na fotce je rodinka s malym v kapse.

Na noc jsme dorazili do Glen Helen Resort. Je u soutěsky, jejíž jedna stěna je celou noc osvětlená a vzhledem k tomu, že má přes sto metrů, je to skvělá kulisa k popíjení vína.

Další den jsme objezdili zbytek viděníhodností v NP. Soutěska Glen Helen Gorge je, jako všechny ostatní jí podobné, oázou v poušti. Po dnes nepřítomné řece zde na období sucha zbyde několik tzv. stálých vodních děr hlubokých mezi 10 – 30 metry a ty se stanou útočištěm pro faunu a flóru a koupáníchtivé cestovatele. Serpentine Gorge je nekoupací, ale zato ornitologický ráj. Ochre Pits je místo, kde si Aboriginci nadlabou z kopce takovou dlabací tyčkou jíl, tim se pak napatlaj, ztřískají se a křepčí okolo ohně. Nuda, jdem pryč. Ellery Creek Big Hole je koupací, ledově chladná voda uprostřed pouště, haleluja! Standley Chasm je asi osm metrů široká mezera mezi 90 metrů širokými skalami. To znám z pohádky, to mě za chvíli vcucne a zůstane čouhat jen můj meč, rychle pryč. Simpson Gap je místo, kde si to řeka namířila přímo proti hlavnímu hřebeni MacDonnels Range a rozkousla ho vejpůl. Ještě jsme se zastavili u hrobu Johna Flynna, kterej založil institut létajících doktorů. Šikula.

Už se stmívalo, když jsme překročili Obratník Kozoroha. V Alice Springs nám zakázali jezdit po tmě, protože klokani jsou banda idiotů a skáčou do světel. Takže jsme pomalu, pomalinku dojeli do roadhousu v Aileron. To byl ale dlouhej den, říkáme si, to se musí spláchnout kuželkou dvěma, ten prach z cest. A pak rychle spát. U druhý kuželky se k nám přižidlí barman, co si do tý doby povídal s kamioňákama, takovej padesátiletej špinavej málozubej sympatickej týpek a že prej poznal češtinu. A že byl jednou jedinkrát v životě mimo Austrálii a to v Čechách na šest tejdnů, že se vrátil před měsícem a tuhleto a támhleto a u kdovíkolikátý kuželky končíme v jeho domku a ještě dlouho posloucháme novinky a přehrabujem se v brožurkách Karlových Varů a Prahy. Nakonec se nám ještě pochlubí platnou průkazkou na pražský MHD. Masox. Dobrou.

linkuj.cz vybrali.sme.sk