jatkum

Takže tu máme jaro v rozpuku a teploty se šplhají nahoru. Rychle, a hlavně vysoko, protože na zimu ani moc nespadly. Ani jednou jsem nebyl donucen vytasit ze skříně dlouhej noháv, odpracoval jsem si to v krátkym.... takhle krutý zimy tu jsou! V praxi to znamená, že si na dva měsíce uklidíte sandály a vyndáte si tenisky a mikinu. Dneska bylo 25, zbytek tejdne má bejt víc. Uf, už aby byla zas zima.... nebo nějakej džob na pláži... kdyby se uvolnil... třeba Degustátor koktejlů, part time :oP

Mno nitz... nechme jaro jarem, stejně to asi v Čechách není moc aktuální téma. Teď k onomu, nadpisem slíbenému, otopavlovskému potlachu o rybách.

Překvápko, o rybách vůbec řeč nebude, vážení a milí. Velryba je totiž savec, víme? Relativně nedávno se okolo zdejších břehů přehnal dav kytovců a tak jsme se rozhodli podívat se na hlavní peloton.

Jednoho nedělního dopoledne se udělalo krásně a tak jsme se vykopali z podpeřiní a hurá na loďku . Předešlý den zuřila bouře na moři, a tak byla loďka poloprázdná, Japonci s kamerama zůstali na souši. Hurrááá. Vypluli jsme a pomalu, ale jistě, začali doceňovat japonskou zkušenost co se velkých vln týče. Naše kocábka, náram náram, byla sice značně vysoká, ale ačkoliv jsme stáli na druhé palubě (první patro), koukali jsme na vrcholky vln s lehce zakloněnou hlavou. Kapitán to vysvětlil nějakým nesrozumitelným blábolením o bouři a zároveň nezvykle vysokém přílivu. Mnoho z nás ale blábolení neposlouchalo. Polovina lidí se soustředila na obdivuhodně precizní modifikaci barev svého obličeje a ti nejšikovnější dokonce cosi šeptali do papírových pytlíků. Druhou polovinu jsme tvořili my, co jsme pojali plavbu jako dlouhou jízdu na horské dráze, a rodiče těch nejmladších měňavek, kteří se snažili zachránit co se dalo, hlavně pak podlahu paluby.

Po asi půlhodině jízdy nás houpání přestalo bavit a tak jsem usoudil, že je třeba se zabavit jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že v ceně plavby bylo i občerstvení v podpalubí, bylo o zábavu postaráno. Hlavně prvních pět minut, při pokusech postavit se a udělat krok, bylo náramně zábavných. Lidé v okolí však netušili, že je humor rychle přejde, neboť zábavný pán z Čech se nebaví jen pokusy o chůzi po palubě, ale za chvíli je přijde polít horkým nápojem. Ano, dostali jsme chuť na kávu a sušenky, které se skrývaly nepřekonatelných deset metrů chůze po palubě a o dvě patra níže. Bohužel se v pohybech lodi nedala najít žádná pravidelnost a tak jsem musel improvizovat, což za daných podmínek znamenalo napůl ujít a napůl doposkakovat dvacet metrů pro překonání zmíněných deseti. Po sejití schodů, či spíše sešplhání zábradlí jsem se ocitl u stolku s občerstvením. Kupodivu byl zcela netknutý. Zajímavé bylo, že barel s vroucí vodou ležel na polici nepřipevněn a plynule kopíroval pohyby lodi. To mne uklidnilo. Rozhodl jsem se také plynule kopírovat pohyby lodi a pustil se zábradlí s úmyslem udělat dva plynulé kroky k barelu, přičemž jsem cestou plynule, nonšalantně a jakoby mimochodem omlátil ramenem bar, zeď a barel, který se poprvé od vyplutí pohnul. Naštěstí nespadl a tak jsem se, jednou rukou se přidržujíc zdi, jednoruč zmocnil kelímku, který po odložení vedle barelu plynule kopíroval pohyby lodi, jednuruč do něj nasypal kávu a cukr a jednoruč to zalil vodou. Došlo mi, že teď mám za sebou tu jednodušší polovinu... A hned se mi domněnka potvrdila. Po zvednutí kelímku totiž káva plynule kopírovala pohyby lodi a nikoliv ty moje. Opodál stojící slečna námořnice, která jen tak ledabyle postávala bez držení před televizí, se začala smát a že prej ať jdu, že to radši vytře sama, ať si užiju tu druhou polovinu kávy, s čímž jsem s radostí souhlasil. Nedonesl jsem tu polovinu sice celou, půlkou té poloviny jsem ještě potěšil několik po cestě sedících spoluwhalewatcherů, ale ten zbytek chutnal o to víc.

Po chvíli zas začal v kvílení větru a burácení vln blábolit kapitán. Jedno jediné slovo bylo zřetelnější a upoutalo všeobecnou pozornost. Ble ble whale, ble. Ble ble on three o'clock. Všichni se vmžiku zvedli a lačně doručkovali po zábradlí na pravobok. Přítomný pan velrybolog začal pohotově vyprávět a ukazovat prstem, kde že to plave. A takhle to pokračovalo asi hodinu a půl. Prostě najdou radarem shluk kytovců, pověsí se mu za paty a vypráví o nich a ukazujou na ně prstem. Príma. Teda pro nás, pro kytovce kdo ví. Z boku se ke kytovci smí na sto metrů, což je celkem blízko, poněvadž kytovec má metrů dvacet a navíc foťák zoomů dvanáct. Pokud se kytovec sám rozmyslí, že udělá whalewatchera šťastným a rozhodne se přiblížit k lodi a exhibovat, je to oukej. My jsme ale narazili na samé introvertní a líné kytovce, kteří prostě jen tak plavali okolo, bez úmyslu kohokolliv udělat šťastným. Kytovec (tenhle se jmenoval Humpback Whale ) plave asi tři minuty na hladině a pak se na další tři ponoří. Radar není ale natolik dokonalej, aby je zaměřil přesně a tak se občas kytovci vynořili až natolik blízko, že kapitán od nich uhýbal, avšak k všeobecné spokojenosti všech ostatních účastníků zájezdu. Potkali jsme dvě skupinky, v jedné byly tři mladší menší kusy, v druhé, kterou jsme stíhovali asi hodinu, byla velká matka velryba s mladým synem velrybou. Funěli o sto šest, skoro jak na obrazech Adolfa Borna.

Byl to prvotřídní zážitek, můžu jen doporučit, všichni však čekají na ten výskok z vody, že... Ale i ty fontánky a mávání ploutví byly v pohodě, i když na zpropitné to teda rozhodně nebylo.