jatkum

Potřebný soubor papírů, stanovený naším dobrým rádcem, imigračním agentem AustraliaOnline, byl zkompletován. Všechny výpisy, doporučení, potvrzení, záruky, dobrozdání, smlouvy, účty, účtenky, vysvědčení, důkazy, průkazy, pojištění a ještě pár dalších šikovných kopií a výtisků důležitých náležitostí, které by mohl pan ouřada vyžadovat, se potkaly v jedněch deskách.

Kdekdo v našem okolí byl lecčíms pověřen, korespondence eskalovala, podpisy, a nejen naše, se objevovaly i pod absolutní lží, razítka vytvářela téměř kontinuální rytmus a my jsme se, jako jiskra jasná a zvídavá, pídili po jakékoliv informaci o pohovoru při žádání o prodloužení víz.

Všichni, kdo touto tortůrou již prošli, šířili jen pochmurné příběhy plné úřední šikany, stresu, strachu, zoufalství a beznaděje. Obvykle se jednalo o thriller z prostředí malé zatuchlé kanceláře situované v olbřímí budově plné formulářů, nekonečných chodeb a zmatených řečí snažících se slít v angličtinu. Hlavním hrdinou byl vždy úředník, pan Ind či pan Pákistánec (ačkoliv se před několika málo lety nacházel ve stejné situaci, ale na opačné straně barikády) hýřící pesimismem, pochybami a nepřejícností.

Naším cílem bylo získat Dependant víza, což znamená, že pouze jeden z páru musí navštěvovat a platit ústav, který si z nepochopitelných důvodů říká škola, při zachování povolení k pobytu a práci pro oba. My jsme sem jeli jako de-facto, což je status, na který jsme již v Čechách museli dokazovat společný půlrok, a toto nám mělo mohutně pomoci… Avšak. V podobné situaci byli nedávno naši kamarádi z Maďarska. Ti měli ještě navíc v ruce trumf v podobě potvrzení o nedalekém termínu svatby, ale nejenže čekali tři měsíce na přemosťovacích vízech na verdikt, ale ještě navíc se dočkali pouze zamítnutí, takže se vlastně ani moc nedočkali, a něčeho takového jsme se my rozhodně dočkat nechtěli.

V dnešním světě je nejcennější komoditou kvalitní informace a  jedna taková knezaplacení a zaručená se k nám dostala a dodala nám jistou dávku jistoty. V Sydney je to naprt, musíte do Canberry, tam je to na počkání. I domluvili jsme si pohovor a vydali se do Canberry. Tam bychom podle všeho měli dostat nějakej paper a pak jen v Sydney zažádat o nálepku do passportu a pak ještě vydyndat pracovní povolení.

Půjčili jsme si automobil Holden Commodore, což je takovej lepší Opel Omega a šlápl jsem pořádně na plyn. Teda jak se to vezme. Všude se tu smí tak kilo, kilodeset, takže i za těch pohodových, evropsky standartních, stočtyřicet očekávám nějakou tu žlutou obálku s policejním ceníkem rychlé jízdy. No a protože se v autech vyznám, řeknu vám o něm něco víc – bylo stříbrný, s pěknýma kolama a ten motor, to musel bejt minimálně nějakej turbobenzín! No… byl to šestiválcovej tříapůllitr s automatickou převodovkou, která se ale po zmáčknutí čudlíku ‚power‘ docela předváděla, a bylo to nový – najeto 1500, prostě to jelo celkem uspokojivě a velmi… supér!

Jelo to supér a tak jsme dorazili o dvě hodiny dřív, prohlídli si dost vostrou budovu parlamentu a šli se nechat psychicky zdeptat. Sídlo Imigračního bylo sympaticky malé a přízemní, příjemné to překvapení. Uvnitř sedělo asi deset byrokratů, tak jsme si utrhli číslíčko a sedli jsme si s tím, že za několik hodin si nás vyvolá pan Ind. Ještě než jsme si stačili sednout, zapípalo naše číslo. A za stolem seděl………. třicetiletej heterosexuální běloch! Takovej kosík, kterej ještě navíc zaučoval jinýho novýho kosíka. Nechtěl skoro nic, ani finanční krytí, ani potvrzení ze školy, ani od zaměstnavatele, prostě klídek, pohoda a po pěti minutách úsměvů jsme odcházeli nejen s vízama, ale i se samolepkou a pracovním povolením.

Stresová situace se však přece jen dostavila, když jsme před budovou zjistili, že jeden z nás to má do 2011 a druhej jede za pět dní domů, ale to nic, napochodovali jsme bez čekání zpátky, vyhubovali kosíkovi za chybu, za což byl ještě rád, protože mohl ukázat novýmu spolukosíkovi jak se stornuje, a vylezli jsme s novýma samolepkama do 2010.

A pak? Co pak? Tohle je už hepyend sám o sobě. Měli jsme štěstí, zůstáváme.

Ale jo. Pak jsme si prohlídli hlavní město Austrálie. Je uměle vybudovaný jako úřednický město, aby se Sydney a Melbourne nehádali, kde bude zasedat banda posranců. Je to nezajímavý nudný město s neuvěřitelně širokýma a neuvěřitelně prázdnýma ulicema. Skoro nikdo tam pěšky po ulici nechodí, neni se tam kde najíst, napít, bavit. Ale je tam několik zajímavých míst – museum, věž a památníky. A opodál kvazijezero Lake George.