jatkum

Pamatujete si tu temnou atmosféru bytů ve filmu Se7en? Já na ni úplně zapomněl. Až do nedávna.

Volá mi takhle jednou po ránu Greg ze základny: "Mam pro tebe fakt nechutnej job..." "Fuck, zase nějaký třetí patro bez výtahu?!?", tuším, ale bohužel špatně. "Nene, kup si rukavice a jeď na adresu...", diktuje mi údaje a já si píšu, protože máme auto bez kompu z půjčovny, to naše zrovna dostává v servisu nový brzdy, pneu a přední sklo.

Dorazíme na místo činu a tam před domem na nás čeká postarší majitel domu, tiše a sklesle sedí na zábradlí. Sotva si nás všimne když se mu představujeme a povídá: "To, to co uvidíte, to se vám nebude ani trochu líbit...". "No worries, už jsme něco slyšeli, máme rukavice", opáčím, ale chlapík jen rezignovaně pokrčí rameny a vede nás do bytu v přízemí. "Předevčírem jsme ho vystěhovali, to je úplně neuvěřitelný, jak tam ten člověk žil... jako zvíře...", pokračuje prošedivělý šedesátník ve smutném monologu a otvírá dveře. Vejdeme a zas vybíháme. Smradem sice skoro ztrácíme vědomí, ale napodruhé otevíráme bez rozhlížení okna v obýváku a zas prcháme na chodbu. Po deseti minutách se odvažujeme vejít dovnitř. Napravo je malá kuchyňka, oknem propojená s obývákem. Obývák je na první pohled už trochu poklizený, ale kuchyň nás fascinuje a první pohled zastavuje naše kroky. Zíráme. Se zacpaným nosem. Kuchyňská linka je pokrytá vrstvou hnijícího a plesnivějícího materiálu, něco identifikovat jde a něco už ne. Na zemi se čile hýbají letitá křupavá stehýnka od kolonela z Kentucky. Odvracím pohled a jdu do obýváku, v jehož středu stojí nehnutě a mlčky pan majitel. "Jakže dlouho je to, co jste ho vystěhoval? Půl roku?" "Dva dny", pousměje se na mě a já se s obavou, a teď už úplně vážně, ptám: "Co proboha chcete z těchhle sraček vybrat k odstěhování?!" "Chlapík se rozhlíží: "Všechno, co má alespoň nějakou hodnotu, aby nás nemohl žalovat... tenhle stůl... židle... golfový hole... skříňku...", ukazuje prstem a při každém slovu váhá. "Možná i nějakou tu elektroniku, má to tu moderně vybavený", snažím se o vtip, ale pan domácí se nesměje a míří ukazováčkem na jednu z prvních barevných televizí v Austrálii a zánovní high-tech magneťáček na jeden kotouč, který na konci sedmdesátých let musel být poslední výstřel moderní techniky. Nevěřícně očima zkoumám televizor. Je celej opatlanej nějakejma červama či co. Teprve teď si všímám, že tenhle hnus je nalepenej na všem okolo. "Běžte se podívat vedle do ložnice, tam je taky jedna televize", ozývá se vzdalující se hlas, jak se chlapík šourá ven na cigáro.

Jdu tedy skrze chodbičku do ložnice, nalevo míjím pootevřený dveře na záchod, ale nenacházím dost odvahy je otevřít. Něco se mi lepí do vlasů. Chci to dát pryč, ale lepí se mi to na ruku. Otáčím hlavu vzhůru a začínám se dívat pozorně. Doteď sem si toho nevšiml. Chodbička je celá v pavučinách, hlubokých několik desítek centimetrů, všude se to hemží pavoukama. Od nejmenších až po pěticentimetrový. Nejsou to takový ty zle vypadající, chlupatý, ale stejně, je jich moc. Mnoho. Stovky. Kurva. Prohlížím si okolí, v pavučině je tak akorát kulatá chodbička na hlavu. Přikrčím se a otevírám nohou dveře do ložnice, opatrně rozsvěcím. Útulný pokojíček! A celý hezky zabalený do pavučinky. Rohy jsou pěkně zaoblené, pokoj má vlastně de facto díky neustále se hemžící pavučině skoro polokulový tvar. Podlaha je pokrytá natrhanýma novinama, krabičkama a filtrama od cigaret, u zdi je torzo matrace a naproti němu televize s nemrtvým kuřetem na vrchu. Jedinej náznak nábytku je vestavěná skříň, do který už nikdo asi pěknou řádku týdnů/měsíců nesahal, je zavřená tlustou pavučinou, na který makaj desítky pavouků. Dveře od skříně jsou opřený o zeď tak, aby zakrývaly okna. Obě dvě. Opatrně, dva tři kroky postupuju do pokoje a prohlížím si to tu. Už tu chybí jen mrtvola, nebo aspoň obětovaná kočka, nebo tak něco. Pomalu si zvykám a přemlouvám závozníka Davida, aby šel dovnitř se na to podívat. Trochu to tu připomíná hnízdo chlapíka, kterej se v jednom dílu Akt X živil lidskejma játrama, nebo čim, měl žlutý oči a dokázal se protáhnout vším, každou skulinou. Tfuj. Po chvíli vypozorujem, že ty samý červy, co jsou v obýváku, jsou po hrstech naházený do pavučin. Odnášíme nominovaný věci do trucku, v každý z nich jsou desítky pavouků. Jsem ze srdce rád, že mý auto je zrovna v servisu. Asi to byl i úmysl pánů na základně... kdo ví.

Ještě jednou naposled se vracím do bytu, zkouknout co by se dalo ještě vyfotit. Ale... hele... ukazuje mi David na misku na okně spojujícím kuchyni s obývákem. Je to taková ta alobalová miska na jídlo a je plná červů. Jsou už chcíplí a tak si je prohlížíme. Myslím, že se tomu říká ponrava či jak, ale každopádně se to prodává ve zverimexu jako krmivo. Tak o tom přemítáme, tvoříme si teorii o bejvalym nájemníkovi, divnym panu pavoukovi, nadhazujem jí panu domácímu a ten jen potřese hlavou: "Yes, he lived with the spiders...", podepisuje mi fakturu a odchází.

Všechnu tu nádheru, co jsme tam naložili, jsme dovezli na základnu, kde už čekal kontejner na uskladnění. Teď je v něm několik kusů shnilýho nábytku, golfový hole, strará elektronika a zhruba stovka pavouků. A za pár tejdnů ho asi někdo otevře a zjistí, že aby se dostal k nábytku, potřebuje mačetu nebo motorovou pilu.

Telefon má jen dvoumegovej foťák, pavučiny moc vidět nejsou, pavouci jen někde. Ten dojem, co mi asi už zůstane nafurt, ten taky nezískáte. Ale i tak jsou to moc hezký fotky, hele!

linkuj.cz vybrali.sme.sk