jatkum

Dorazíme do podzemních garáží mrakodrapu, týpek nás dotáhne do bytu a ukazuje, co že jede s náma. Kopa věcí, plnej truck. "Hlavně bacha na tendle stolek", zvyšuje hlas a míří prstem na takovou malou půlkruhovou mrchu se dvěma skleněnejma patrama. Asi po pátý opakuje "very fragile". Nuda. "No worries", usmívám se světácky a plácám ho po rameni, "u nás bude jako v bavlnce, pro jistotu ho vezmem k sobě do kabiny...". Posílám závozníka Honzu, aby dal stolek někam stranou, aby nepřekážel. Jdem na věc. Jó, takhle se nám to líbí, výtahem se stěhuje jedna radost, všechno vozíme na kolečkách. Jsme neuvěřitelně dobří, rychlí jako blesk, "that´s it, let´s go", říkám chlapíkovi spokojeně se usmívajícímu na hodinky. Sednu do auta abych vycouval, Honza mi jako obvykle naběhne do pravýho zrcátka a ukazuje, že jako dobrý, dobrý, trochu doprava, pojeď. Tak jedu. Najednou se ale ozve divná rána, koukám do zrcátek, do čeho že jsem to nabořil a kolik auta chybí, ale všechno se zdá oukej. Vylezu, obejdu auto a helemese – pod levym přednim se válí rozjetej stoleček. Jo, ten. Honza ho dal stranou tak dobře, že jsme na něj oba zapomněli. Neni sice úplně mrtvej, ale moc nadějí na přežití mu nedáváme, z horního skla je slušný pucle. Mno, Honza se tlemí, ale já ani trochu, panč to teď jdu říct chlapíkovi, že ten stoleček, ten jeho stoleček, to rodinný dědictví, to jediný, co jsme neměli rozbít, je tak trochu napadrť. Taxe omlouvám, ptám se, jestli to byl jako hodně oblíbenej stolek, jestli jsme mu způsobili psychickou újmu nebo tak něco, a ten se hned a bez jedinýho slova chopí mobilu a telefonuje. Překvapivě ale ne si stěžovat na základnu, ale manželce. "So what?", ptám se a čekám na hysterickej záchvat. "To nic, no worries", poudá chlapík a dodává, že to skoro stejně nepoužívali, a že manželka má geniální nápad, že to spodní sklo daj nahoru a je to oukej... Oukej. Čumim na to jak pérozgauče a ani se neptam, proč nás tak psychoval kvůli stolku, kterej ani skoro nepoužívaj. A už vůbec jsem se ho neptal, jestli zná Murphyho zákony...

Dorazíme před baráček, výjimečně včas, a jde nás přivítat takovej malej tlustej taťka. Na první pohled, když vejdem dovnitř a rozhlídnem se, jasnej taťka. Mamka je totiž asi o dvacet let mladší, štíhlej, nasvalenej a balí zrovna velice pečlivě kuchyň. Buzíky stěhuju rád, maj doma pěkně čisto, vždycky si na ně vzpomenu, když stěhujem Indy, Pákistánce, nebo nějakou podobnou špínu. Je naloženo a razíme na místo určení. Vykládáme. Když nesem k výtahu noční stolky, na Honzu z ničenož nic, bez varování, vyskočí taková velká dlouhá věc. Ihned pouští stolek a uskakuje neuvěřitelně hbitě stranou, kleje a tlemí se. Přijdu blíž a koukám, co se to tam na zemi válí a už se směju s ním. Právě na něj totiž zaútočil vibrátor. A nebezpečně velkej, obchodní název bych tipoval na Pink Devastator, nebo tak něco. Jo, tak tam tak stojíme, výborně se bavíme, a hlavně... nevíme co s tim. Šahat na to nechcem, nechat to ležet u výtahu taky nechcem. To by byla pro taťku trapná situace, že, sbírat to před náma. Mno a s trapasem by určitě zmizelo i dýško...... Navrhovaná řešení ošemetné situace nejsou uspokojivá. Nakonec ale jedno nacházíme. A je vše vyřešeno... Ještě že s sebou vozíme kleště.

Na základně to občas trochu zmršej. Tak trochu špatně si to naplánujou a pak nám pošlou job objednanej na jedenáctou v půl pátý. Tagže, to takhle jednou dorazíme na místo nakládky o šest hodin pozdějc. No, nejsou moc rádi. Sice ani moc nepyskujou, ví, že to neni náš error, ale kafe se nám evidentně koupit nechystaj a ani pusu na uvítanou jsme nedostali. Neni nám moc příjemně, tak teda naložíme auto, jak nejrychlejc to jde, výjimečně jde stranou fakt, že jsme placený od hodiny. A pak, za tmy a asistence netrpělivých pohledů, krasojízda dnešního dne pokračuje. Tadá – nejde zvednout výtah! Leží si na zemi a nereaguje na povely. Prst už mám skoro provrtanej naskrz dálkovym ovladačem, nic, zkouším osvědčenou univerzální opravářskou metodu dobře mířených kopů, zase nic. Tim pádem jsme dost dobře ukotvený k zemi a nemůžem jet vyložit. Asi je jasný co s tim je – je to rozbitý. Čas běží. Opravář přijíždí asi po hodině a po dalších dlouhých dvaceti minutách nás vysvobozuje. Večerníček si už dávno v posteli spokojeně slintá na papírovou čepici a Rej Korantenk tou dobou v šatně pomáhá Lucii Bohryjový (za pomoci masáže a motyky) uvolnit křečovitej úsměv, když dokončujem tuhle parádní prácičku. S pocitem dobře vykonané práce, e hé to jsem se přeřekl, pardon, s marnými nadějemi, že snad ani nejsme za idioty tolik jako nám to teď připadá, jedem domů a víme, že na příští stěhování si tihle trpěliví lidé jistě objednají opět nás, tedy pardon, to byl překlep, to ani náhodou. Tedy – pokud se stěhujete a chcete kvalitu, neváhejte, Yellow Express je jasná volba! Rychlost - dochvilnost – profesionální přístup. S báječnými chlapci ve žlutočerných uniformách je vždy o srandu postaráno!!

linkuj.cz vybrali.sme.sk